Šedesátá léta. Můj starší bratranec začal studovat na vysoké škole a v pražském životě se velice rychle zorientoval. Studiu moc nedal a ne že by byl zrovna vekslákem,  ale dokázal sehnat nesehnatelné. A moje maminka ho poprosila: „Mirečku, prosím sežeň ty bony a kup naší Vendulce v tom Tuzexu nějaký pěkný džíny! Ostatní holky už je prej maj‘‘.“ Ale tetičko, já nevím a vůbec, jakou velikost?  To není jen tak“. „Vždyť víš, je malá a hubená!“ Tak jo.

Za čtrnáct dní Mireček přijel a z velkého batohu vytáhl neforemný balík. „No v Tuzexu byla velká fronta a když jsem přišel na řadu, tak už džíny žádné neměli. Tak jsem vzal šusťák.“ Koukaly jsme hodně překvapeně na ten vzácný oděv.

Byl tmavě šedomodrý, velikosti 44, italský a zcela jistě nepromokavý. V dnešní módě by byl možná velice in, tzv. oversized.  Nedalo se nic dělat, přece jen byl drahý, tak jsem ho nosila celé své mládí. Přepásaný starou tátovou kravatou. Dokonce jsem v něm jela i na přijímačky na vysokou školu. Ani nepřestávající frustrace z tohodle kabátu naštěstí na zkoušku neměla vliv.

Ale džíny! Protože je už všechny holky měly a já byla smutná, tak mi je maminka nechala ušít u vesnické švadleny. „Paní Machytková, hlavně je hodně proštepujte bílou nití a kdybyste našla nějakej cvoček, tak by to bylo fajn.“ Látka byla prvorepubliková, modrá, bytelná. A pro velký úspěch mi ze zbytku toho štůčku šikovná švadlenka ušila i džínovou minisukni. Na cestu do Prahy a vůbec!