Sbalený batoh čeká u dveří, hodím si ho na záda a spěchám k autobusu. Dobíhám na zastávku, ale řidič mi škodolibě ujíždí před nosem.  No nic, jdu pěšky k metru, trochu si přichvátnu. Snad mi neujedou. Jedu totiž do Dolomit, s lidmi, které vlastně neznám, ale jsou stejně jako já „holky a kluci z hor“.

A najednou bum bác, holka z hor upadne, klopýtne na úplně hladkém chodníku. Něco křupne, ruka nebo noha to není. Ale zlomil se zub. A teče krev, po batohu, po tričku, po botách, po chodníku. Musím se vrátit domů, převléknu se a snad ještě ten odjezd stihnu. Nestihnu. Pohled do zrcadla mne děsí. A krev teče. Rychle SMS svým lidem a hlavně vedení zájezdu, sorry, nejde to , nejedu.

A mířím busem na urgent do Motola. Krev stále teče, lidé jsou soucitní. V nemocnici vystojím frontu na chirurgii a dozvím se, že rozbité obličeje dělají na ORL. Tak jdu jinam. Mladý doktor mi nejprve z tváří a pusy odstraní štěrk a asfalt a pak praví – „vše sešiju bez umrtvení a zubaře řešte po vytažení stehů“. Přikývnu, stejně nemůžu mluvit. A už na mne zpoza rohu vykoukne můj muž a jdeme na parkoviště. Krev stále teče. Došly mi papírové kapesníky. Panebože, ty potahy v autě jsou dost nové! No ale máme to kousek, jsme hned doma. Vezmu si prášek proti bolesti a nedovolím šoku, aby se rozvinul, chci tuhle akci rychle zaspat.

Druhý den mám hlad. Jíst nemůžu, piju brčkem. Nemůžu mluvit. Ale ptám se po svém cestovním úrazovém pojištění. A prý , „máš ho luxusní, ale jen pro zahraničí, doma neplatí. Kdybys na zájezd odjela a na prvním rakouském parkovišti fiktivně klopýtla, tak pro tebe přiletí z Motola helikoptéra a pojišťovna vše zaplatí!“ Děkuji, nechci, nejsem podvodnice!

Za pár dní naše malá vnučka. „Babi, ty vypadáš jako králík!“ A děda si přisadí – „a že je roztomilej, viď?“ No, co tomu řekne moje paní zubařka, Dr. Králíčková, to zatím nevím.

Po týdnu se koná vyndání stehů u obvodního chirurga. Už od dveří se ten dobrý muž ptá „ tak co jste zase prováděla, milostivá?“ Nahlíží do dokumentace. „ Naposledy to bylo salto do vyvýšeného záhonu!“ Ha ha!

Paní doktorka Králíčková má dovolenou. Ale přijďte, máme tady šikovného mladého doktora! Krásný chlapec. Asi to bude Ind, jmenuje se Eisha Bjara. Mluví na mne snad anglicky. Se vším česky souhlasím. Úspěšně vytáhne poškozené zuby. A překvapeně zjistí, že může hned dělat otisky, protože mi z dásní žádná krev neteče! Ráda bych mu řekla, že všechna krev  mi už vytekla, ale asi by mi nerozuměl. Krásnému doktorovi po chvíli přijde asistovat ještě krásnější mladičká doktorka. Domlouvají se na mne úplně cizím jazykem, připadám si jako v Himaláji. Když odcházím, tak se mi oba ukloní s rukama zkříženýma na prsou. Jsem tak zblblá, že udělám totéž. Jen ta tečka na čele mi chybí.

Teď je po dešti. A já se ptám. Není lepší rejt držkou ve voňavé měkké zemi vyvýšeného záhonu než v asfaltu?

A na závěr rada od paní doktorky Králíčkové. „Ty Dolomity vám nedělají dobře, zkuste příště rakouské hory!“