V nynějších zábavných pořadech si komikové servítky neberou. Bezprostředně po sametové revoluci však žertovali ještě nesměle a jen na adresu hodně profláknutého politika, který navíc již opustil nebo právě opouštěl politickou scénu. Podobali se dívce z konce devatenáctého století, která laškuje se svým milým: vějířem do něho lehounce dloubne, růžovým prstíčkem žertovně pohrozí – tytyty! No ale teď – to je maso! Nejvíc a nejlépe si to vychutnává generace dříve narozených, neboť již něco pamatuje. Dnes se můžeme vysmát ministerskému předsedovi, mumlajícímu nad skleničkou becherovky. Ráčkujícímu panu prezidentovi a jeho kalhotám připraveným na velkou vodu. Jinému ministerskému předsedovi, později rovněž prezidentovi, který se prý o sobě domnívá, že je i ředitelem zeměkoule, a jemuž se to nikdo neopováží rozmluvit. A to jde prosím o našince. Což teprve, když se podíváme za hranice. Zahraniční celebrity, třeste se! Čeští komikové jdou! Nedávno se v televizi hned po ruském prezidentovi stal předmětem veselí sám nový papež. A teď těm později narozeným povím, kdo z našich politiků a jiných představitelů mohl být terčem vtipu v minulých desetiletích. Vezmu to od svého mládí. Padesátá léta – nikdo. Šedesátá léta – nikdo. Sedmdesátá léta – nikdo. Osmdesátá léta – nikdo. Samozřejmě, hlína být mohla, slovem i obrazem, ale musela si brát na paškál osobnosti západního světa. Tamní politikové byli zobrazováni, jak sedí na pytlích peněz a ještě se něčím ládují. Když o tom vyprávím mladým, nechápou, zívají nudou. Stejně u nich pochodíte s napoleonskými válkami. Někdy v šedesátých letech řekl jeden spisovatel a novinář o tehdejším prezidentovi, že je vůl. Ovšem že ne z televizní obrazovky nebo z rádia, ani z divadelních prken, ani v novinách! Pronesl to v soukromí, nanejvýš snad v hospodě. A hned šel na pár let do vězení. Mezi lidem se říkalo, že nikoli za urážku hlavy státu, nýbrž za prozrazení státního tajemství. V kultuře proto panovala nesmírná opatrnost. Divadelní, filmová či televizní postava vytáhla z kapsy bílý kapesník a zakašlala. Nemohl by si to cenzor vysvětlovat tak, že tím oslavuje bělogvardějce a kašle na režim? Za potokem hnaly děti husy. Měl autor na mysli Zápotockého, nebo Husáka? A co tím vůbec myslel? Kdepak, to se tenkrát nesmělo, utahovat si z prezidenta. A nejen z prvního, ale ani z posledního tajemníka strany. Přísně hájeni ostatně byli i řadoví členové. Byli posvátní jako v Egyptě pták ibis. V naší třídě jsme v polovině hustých padesátých let měli hodně divokou spolužačku. Dneska by se řeklo, že je hyperaktivní. Nebo že má lehkou mozkovou dysfunkci. Nebo poruchu chování. Ó, jak by se to tenkrát hodilo! Jenomže tehdy se nic takového neříkalo. Prostě bez ustání zlobila, dělala si co chtěla a učitele doháněla k zoufalství. Přesto jsme my spolužáci cítili, že k ní se – na rozdíl od ostatních třídních zlobidel – učitelé chovají jinak. Ohleduplněji. Šetrněji. Smířlivěji. A pak nastoupila nová paní učitelka na zeměpis a tělocvik. Byla krásná jako sen a ostrá jako meč. Oprsklá spolužačka jí hned zkraje chtěla ukázat, kdo je ve třídě pánem. Když jednou „ta nová“ něco psala na tabuli, a byla k nám tudíž zády, divoška po ní hodila trojúhelník, a to tak, že být to nůž, zabodl by se do tabule těsně vedle učitelčiny hlavy. Kráska se otočila a dodnes vidím, jak zablýskala ostře zelenýma očima zpod černé ofiny. Lenko, pronesla nahlas a zřetelně, ty se domníváš, že si můžeš dovolit cokoli, když je tvůj tatínek obvodním tajemníkem strany, viď? Všechny děti mlčely a krev jim tuhla v žilách. Z Lenky najednou vyprchala lehká mozková dysfunkce, porucha chování i hyperaktivit. Protože statečnost, ta se cení. Božena Němcová by napsala: Kurážná to žena. Dnes kdokoliv přikluše, může se dát do Bushe.