Přečetla jsem si zajímavý novinový článek s podnadpisem: Ordinace sexuologů navštěvuje stále více mladých lidí, kteří jsou zmateni ohledně své sexuální identity a orientace. Moc se jim nedivím. Lidé jsou vybízeni pitvat donekonečna svou sexuální identitu a orientaci. Jsou totiž nesčetné možnosti, kam se zařadit, eventuelně přeřadit. Co ale pro mne zůstalo zahaleno tajemstvím, je třetí pohlaví. Vím jen, že v Německu ve školách pro ně mají vyhrazeny zvláštní záchodky. A co u nás? Nic?  Kam tedy mají zamířit při nutkání odskočit si na stranu? Snad do přírody? A především mi vrtalo hlavou, jak takového jedince poznám. Docela bych si to přála. Věděla jsem, že to určitě nebude hračka. A přiznám se, že při cestě metrem jsem si nenápadně prohlížela spolucestující. Když jsem si myslela, že už jsem doma, zamířil ke sledovanému objektu muž nebo žena, políbili se a já byla zase, slušně řečeno, v troubě. Žádné třetí pohlaví, pouhý obyčejný nudný heterosexuál nebo homosexuál. Zklamání jedno za druhém. Pak jsem se rozpomněla na jeden článek, kde vědkyně-sexuoložka sdělila, že sexuální identitu a orientaci lze rozpoznat již u malých dětiček. Jak? Zcela snadno. Holčičky, které si hrají s panenkami a kluci s autíčky, budou zkrátka heterosexuálové. Pokud je tomu naopak, mají našlápnuto k homosexualitě. Najednou mne polil mráz a horko zároveň. Tak dlouho a bezúspěšně pátrám po třetím pohlaví a řešení mám přitom celou dobu na dosah ruky. Navíc své vlastní ruky. Vždyť já si v dětství nehrála ani s panenkami, ani s autíčky. Já si totiž, milí přátelé, hrála s plyšovým medvědem! A bum, najednou je to tady . Konečně je také mně má sexuální identita a orientace jasná. Teď ale promiňte, pospíchám na demonstraci, aby pro nás vláda něco udělala s těmi záchodky. Věčně nemůžeme chodit za křoví, už z toho mám namrzlý zadek.