JIŘÍK V ŘÍŠI DIVŮ A ALENKA V JIŘÍKOVĚ VIDĚNÍ

      Na obrazovce se objevila moderátorka a několik hostů. V čele mladá dáma s počínající pleší a dlouhými, nazrzavo obarvenými vlasy. Rty – pneumatiky od bicyklu – chabě skrývaly mohutný chrup.  E? udělal právě procitnuvší manžel a otevřel oči, jak jen to šlo. To je pořad o transsexuálech, poučila jsem ho. Moderátorka byla naměkko. Tito lidé se necítí dobře ve vlastním těle, a přitom nechtějí nic jiného, než normálně žít. Slovo dostal drobný muž ke třicítce. Ve studiu byl se svou přítelkyní. Přiznal, že kdysi byl děvčetem a zamiloval se do ní. Když spolu začaly chodit, rozhodl se dát přeonačit. Psychologové, sexuologové a chirurgové pořádně zabrali a po několikaleté tvrdé práci je tu jakýs takýs částečný výsledek. Moderátorka se neúspěšně pokoušela vypáčit z něho informace o intimním životě předtím a poté. Raději se tedy obrátila na statnou zrzundu. Ta se narodila jako muž. Jenže… ty pocity. Ty nešťastné pocity! Po operaci s hrůzou zjistil, že jako žena nejeví zájem o muže, ale o ženy. A byl tu problém. Jó, jako na mužského, to na něho ženské letěly. Jako robustní slečna se vůbec nechytil. Snad se to dostaví později, utěšovala zrzundu moderátorka. Pár hřejivých slov přidal psycholog i sexuolog. A teď překvapení. Člověk, který vůbec neví, kdo je ani kým bude. Šlo o pohledného muže nalíčeného a oblečeného jako pohledná žena. Má manželku a dvě děti. Jeho polovička si o něm myslí, že je homosexuál. To však není. Neví, co přesně je, předpokládá, že nejspíš žena, ale úplně jist si tím není. Moderátorčinu tvář zvrásnila starost. Hodlá s tím něco dělat?  Neví. Neví, zda raději žít v těle muže, nebo ženy. Moderátorčiny vrásky se prohloubily. A co děti? Vědí, jaké má táta  problémy?  Snad aby se s nimi poradil… Ne, děti nic nevědí, na to bude čas, až ještě trochu povyrostou, pak jim to možná řekne. Třeba jako dárek k osmnáctinám… napadlo mě. Hostova nevyhraněnost zvedla z křesel sexuologa i psychologa. Vtírali se nejrůznějšími radami, nabízeli nejrůznější řešení, ale marně. Host jen krčil rameny a potřásal hlavou. Manžel zatím šeptem rekapituloval: Mužský, ženská, homosexuál, lesba, transvestita… a začal se v tom plácat. Jeho mozek technika byl v koncích. Já se zas bála, aby z přemíry horlivosti nezačali před kamerami s operací hned. Do pokoje nakoukl náš sedmnáctiletý syn. Vy se díváte na ty přešitý?  Já ne, zvedá se mi z toho kufr.

   Hynku, Viléme, Jarmilo!

ASERTIVNÍ  VENDULKA

      Dnes je strašně důležité být asertivní. Abychom nebyli nasertivní, česky řečeno, aby se na nás každý na potkání nevysíral. A právě dnes je to zvlášť obtížné, protože spousta lidí je naštvaných, vezměte si jen politiku. Jak potom vyjít se šéfem, kolegou, klientem nebo i s manželem?  Na pomoc se proto koná řada školení, jejichž ústředním tématem je asertivita. Mají slibné názvy, například Řeč těla, Posilování sebevědomí, Umění jednat s lidmi. Jako úřednice jsem absolvovala snad všechna, můj zaměstnavatel si na to potrpěl. Přednášeli nám vysokoškolští pedagogové. Jejich výuka byla zajímavá i zábavná, avšak značně teoretická, pochopitelně, oni se ve svém zaměstnání určitě nesetkali s doběla rozžhaveným zákazníkem, klientem nebo na úřad pílící stranou. Přednášky zahrnovaly i nákresy, grafy a tabulky. Když ale v praxi dojde na lámání chleba, na nečekané, prudké, bouřlivé lámání, jen stěží si vzpomenete na ten správný nákres, graf nebo tabulku. Nicméně jsem si pamatovala zejména jednu poučku pro úspěšného úředníka: Chránit si prostor okolo psacího stolu. Nedovolit nikomu toto teritorium narušit. Pokud se k tomu rozkurážený návštěvník chystá, je bezpodmínečně nutné ho zastavit, nejlépe tak, že mu úředník vyjde v ústrety, a navíc to i pěkně vypadá. Dobrá poučka. Bohužel ne vždy použitelná. Do dveří kanceláře jednou vstoupil starý, dost zanedbaný pán. Vypadal velmi rozrušeně. Vykročila jsem mu v ústrety a chtěla uplatnit své umění jednat s lidmi. Jenže pána obklopoval tak hustý oblak zápachu, že by se dal snad krájet. Tak se stalo, že jsem pána ze svého teritoria nevytlačila, nýbrž on z něho vytlačil mne a hrnul mě dál, až ke dveřím na balkon. Tady se naštěstí zastavil, já jsem ty dveře otevřela a v proudění čerstvého vzduchu jsme projednali jeho záležitost. Jinou kolegyni zase honil klient s nožem. Ani jí nepomohly nákresy, grafy, tabulky, na takové případy školení asertivity nepamatují. Proto jen utíkala a volala o pomoc, dokud nezasáhla ochranka. Kdysi dávno, ještě jako docela mladá, jsem pracovala v advokátní poradně. To byl takový ostrůvek kapitalismu v moři socialismu. Advokáti si museli klienta vážit. Jednak aby si hodně vydělali, jednak aby neměli opletačky s ústředím, dnes s advokátní komorou. I bez školení byli zdvořilí, ochotní, úslužní. Stejně tak ostatní zaměstnanci advokátní poradny. Pak nás ale začal navštěvovat klient, na kterém jsme si postupně  všichni vylámali zuby. Byl to – velmi mírně řečeno – podivín. Naději, že není svéprávný a nemusíme se jím tedy zabývat, rozmetal tím, že nám ukázal občanský průkaz. Z něho jsme vyčetli, že je mu třicet sedm let. Vypadal na třiasedmdesát. A v čem byl problém?  Zazvonil, vešel do předsíně, pokaždé někomu z nás předal obálku se jménem některého z advokátů, zahlaholil pár sprosťáren a odešel. V obálce bylo několik listů ukoptěného papíru. Sice obsahovaly náznak nějakého problému, ale převážně to byla snůška nesmyslně  řazených oplzlých slov, napsaných školáckým rukopisem. Někdy je doprovázely kresby a vždy pravopisné hrubky. A teď – co s tím? Asi potřeboval v něčem  opravdu poradit, jenže když ho advokát pozval na určitý den a určitou hodinu k projednání naznačené záležitosti, nikdy se nedostavil. Zato se pak nečekaně objevil s dalším dopisem, vtiskl jej do ruky tomu, kdo právě přišel otevřít, vychrlil obvyklou dávku nadávek a zase odešel. Mně předal dopis, který – ač určen advokátovi ­– kromě řady vulgárností obsahoval kresbu dámské propriety, opatřenou názvem Vloška. Bála jsem se ho, byla jsem přesvědčena, že je úchyl, ostatní si to mysleli také. Advokáti si navíc dělali starosti, že dosud nerozpoznali, oč se v jeho podáních jedná, a že by si při své agresivitě mohl na ně jít někam stěžovat. Ach, kdyby tak příště šel zas o jednu advokátní poradnu dál! Nastoupila nová úřednice. Mladá, štíhlounká, půvabně křehká. Měla jemné, oduševnělé rysy. Ochotnicky hrála divadlo. Nejspíš samé Julie a Ofélie. Jmenovala se Vendulka. Vyprávěli jsme jí o fantomu poradny, aby se nevyděsila, až se s ním setká. K tomu došlo poměrně záhy. Ze sousední místnosti jsme z hrůzou přihlíželi, jak otvírá dveře a do nich vstupuje známá postava s obálkou v ruce. Nevím, co Vendulce řekl, jemu jsme nerozuměli. Zato jí ano. JDI DO PRDELE! zazněl Vendulčin čistý, jasný, zvučný, krásný divadelní hlas. Šel tam a už nikdy se nevrátil. Zasloužila by si čestný doktorát z asertivity, ta naše Vendulka. A mohla o ní v tu ránu školit.