Jako dítě jsem měla železné zdraví. Toužila jsem taky někdy marodit, aby se o mne starali, ale hlavně, abych nemusela do školy. Zkoušela jsem simulovat. Opakoval se vždy stejný scénář. Maminka se zeptala : Kde tě to bolí? Já ukázala na libovolné místo na těle. TAM NIC NEMÁŠ, řekla. Běž do školy! Postupem času jsem získala pocit, že jsem uvnitř dutá jako čokoládový velikonoční zajíček.

Železné zdraví mne provázelo do 70ti let. Pak se náhle zbortilo jako domeček z karet. Od té doby mne střídavě bolí na libovolném místě na těle. Teď, když je to na prd. Doktory vyhledávám jen v krajních případech. Takový nastal zhruba před týdnem. Chtěla jsem trochu /podtrhuji slovo trochu/ pracovat na zahradě. Zůstalo u chtění, cosi mně luplo vzadu v krku a – zprvu malá bolest, pak stále větší a větší. Navíc jsem krkem nemohla pohnout. Běžné prášky nezabíraly. Po několika dnech už byla bolest nesnesitelná, a tak mě manžel zavezl na pohotovost. Doktor i sestra byli zabarikádovaní za několika dveřmi. Zazvonila jsem, vylezla mladá sestřička. Když mě viděla za skleněnými dveřmi, tedy utrápeného starého člověka, navíc s krkem zavázaným šálou, otočila se a utekla zpátky do ordinace. Neboť právě spatřila …. Koroňáka! Opět jsem několikrát zazvonila. Sestřička se posléze odvážila ke skleněným dveřím. Mě bolí krk, ukazovala jsem a užívala velmi silného hlasu. Musím se zeptat doktora, jestli vás vezme, opáčila sestřička, asi budete muset jinam - a opět zmizela.  Když se opět objevila, předešla jsem ji a zavolala: Mě nebolí v krku, ale vzadu za krkem! Zaváhala, nakonec otevřela několik dveří, vrazila mi do ucha teploměr, úlevně vzdychla a následně vpustila do ordinace. Konec dobrý, dvě injekce, prášky, po pár dnech úleva. No a pak mě začalo bolet ucho.