Už dlouho nám  nechodí žádné dopisy, dopisy, které se čtou a památečně schovávají. To nám jen pošťák do schránky nahází výzvy k převzetí zásilky (nezastihl jsem vás atd.), úřední dopisy se složenkami, aktuální zprávy o stavu bankovního konta, nabídky jiných skvělých bankovních domů, informace o  návštěvě odečítače stavu vodoměru či plynoměru. Ani vánoční pohledy už nikdo neposílá, ty by si snad ještě užily nůž na dopisy, kdyby je ovšem velkorysý pisatel vložil do obálky.

Když ale jednou za rok přijdou dvě obálky od České správy sociálního zabezpečení, tak já už u vrátek tu svoji nedočkavě trhám, abych se potěšila novou výší svého důchodu. A volám „ kolik přidali tobě, máš pořád o 45 korun víc než já?“ Ne tak můj muž. Vezme rozvážně svoji obálku, odejde s ní ke svému pracovnímu stolu, otevře spodní skrytý šuplík a obřadně vyndá nůž na dopisy. Zálibně pohladí jeho ostří, zasune ostrou, lehce zahnutou špičku do růžku obálky a jedním rázným tahem rozčísne papír bez jediného zoubku. Vyndá úřední zprávu, přečte a spokojeně prohlásí, „ ano, mám pořád o 45 korun více než ty!“ Dokument poté založí do speciálního šanonu, já ten svůj strčím do šuplíku. Obě prázdné obálky odnesu do tříděného odpadu. 

Ale uznávám, že ten památeční nůž na dopisy si svoji chvilku slávy zaslouží. Kdysi dávno jej přivezl manželův kolega ze služební cesty do Turecka, prý ho usmlouval kdesi na tržišti, skvělá koupě! Čepel z pravé damascénské oceli a střenka snad z libanonského cedru, jemná mistrovská práce, miniaturní turecká šavle.  Měl kamarád vlastně štěstí, teď už by ho s tím do letadla nepustili! Možná by ho i rovnou na letišti zatkli, teroristu zlotřilého!