Martin byl prostě frajer a nejen to, byl to i sympatický kluk. Jeho tmavě hnědé vlasy, se mu kroutily na krku a na čele jako malá háďátka. Právě nastoupil v Praze do třetího ročníku gymnasia. Přestěhoval se s rodiči, právě v době letních prázdnin. Na venkově pomáhal rodičům s pracemi kolem zahrady a polí. Měli u České Lípy malý statek a do školy jezdil na kole. Byl v podstatě ve své duši bojácný, bezbranný a na dnešní dobu velice skromný.  V jeho bývalé třídě v České Lípě byl na stupni těch nejlepších, ale když se díval na pražské studenty ve stejné třídě, pojímala jej hrůza.

Kluci v kožených bundách, s hlavou vyčesanou jak z dob 70 let minulého století, a děvčata, zmalovaná, jako kdyby snad neměly doma zrcadlo. Seděl ve třetí lavici a nebylo mu do smíchu. Vedle něj se posadil Viktor, Martin příjmení přeslechl a nechtěl se ptát znovu. Viktor měl  bohatou hřívou zrzavých vlasů, vyholenou kolem uší jako tenisák. Měl džíny plné cvoků a zipů a silně dával najevo, že je to machr a šéf celé třídy. „Tak co, kolik jsi jich měl?“ šeptal mu do ucha Viktor. „No měli jsme třídní a pak několik odborných profesorů, jako všude.“

Viktor se zasmál: „na to jsem se Tě neptal, ty negramote, kolik jsi měl holek?“„Ještě žádnou, to je tady pořadí, jak přijímáte nové studenty?“ „No pokud chceš zabodovat ve třídě, tak se snaž, co takhle Ilona, je pěkná ne?“

„Normální holka, takových u nás v České Lípě bylo v každé třídě tucet a co je na ní tak zvláštního?“ Martin se rděl a nejraději by hovor ukončil. Ale Viktor se nedal, chtěl z něho vymáčknout všechno, co se dalo a pak se pochlubit třídě, že on to ví. „Já jsem měl Renatu i Janu, obě jsou úžasné, ale nemohu se rozhodnout, která z nich bude moje?“ „A jak jsi je měl?“ zeptal se potichu Martin a bál se odpovědi i dalších otázek:“

„No jak, nějaká „líbačka“ v podchodu, pár pus na záchodě a na odpolední oslavě Renatiných narozenin jsme si to rozdali.“ „Vážně a s kterou?“ vyzvídal Martin a dělal, že přeslechl jméno. „No s Renatou, ta byla přece první na seznamu.“ „Aha, já takový seznam nemám.“ „Jak taky, jsem tu první den.“

„Tak si ho ihned založ, je to dobrý, kdyby náhodou na tebe chtěla některá něco shodit.“„ A co třeba?.“ „No třeba těhotenství apod.“ „A je to nutné?“ „No jistě, věř mi, jinak se to nedělá.“

Martin šel ze školy, kopal do kamínků na chodníku, rukama shazoval listí ze stromů, jejichž větve mu bránily ve výhledu, ani nevnímal auta, když přecházel silnici. Nadávky a troubení řidičů vůbec neslyšel. Pořád si v duchu povídal pro sebe: „ Děvčata, seznam, těhotenství, milování, dávat si pozor, řeči spolužáků.“ a další věty, které v něm probouzely pocit, že je zaostalý a v té třídě to pro něj bude největší ponížení, které patrně v blízké budoucnosti zažije. Právě teď ho předjela na kole Markéta a zamávala mu. „Oj, tu bych si mohl na seznam napsat na první místo.“ Zauvažoval nahlas a rozběhl se za ní. Markéta mu ale docela rychle ujela. Bylo to pro ní jen zamávání spolužákovi.

Večer se doma ani nedíval na televizi, večeře mu nechutnala a sešity ani nevytáhl z batohu. Je mu 17 let a ještě neměl holku. Maminka se nevyptávala, vytušila, že první školní den nebyl pro Martina moc dobrý. I ona cítila, že v Praze je to úplně jiné, než tam, kde žili dříve. Ráno se byla představit na poště, kam měla nastoupit jako doručovatelka. Modrošedý mundůr se jí nelíbil a nabarvené vlasy do červena u kolegyň ji přiváděly v úžas… Její šéfka v tyrkysových šatech, s hlavou špatně obarvenou na blond a vážící něco přes sto kilo jí silně připomínala rozlehlé pole hořčice. Její hlas se nesl místností klokotavě a tak monotónně, že nevnímala jediné slovo, jen jí to uspávalo. Dostala tašku na kolečkách, plnou dopisů a reklamních letáků a pustili ji do terénu.  Zato Martin vyrazil do školy o něco dříve, chtěl si prohlédnout děvčata, která by mohl napsat do seznamu, jak mu radil Viktor. Děvčata však přijížděla na motorkách s mladíky v overalech za sta tisíce korun, nebo je přivezli rodiče ve fárech, co ani neznal.

Kluci už byli patrně informováni Viktorem, protože když s ruměncem na tváři vklouzl ode dveří do své lavice, propukli v bouřlivý smích. Jejich bujaré veselí nezastavil ani třídní učitel, který už stál před tabulí.

„Tak se konečně uklidněte“ zařval třídní a bouchl ukazovátkem do tabule, nejraději by je vzal přes hlavu, ale to nemohl. „Chci vám představit nového žáka, sice jste se již včera viděli, ale teď je to oficiální, je to Martin Bezoušek z vesničky u České Lípy. Byl ve své třídě výborným žákem, tak doufám, že ho nezasvětíte jen do svých lumpáren.“ Třídou se ozval další výbuch smíchu. „Hele, Bezoušek, to je jak z filmu pro pamětníky, Bezoušek, blboušek.“ Křik a smích neustával i přes mlácení učitele ukazovátkem do tabule. Martin nevěděl kam s očima, přikrčil se v lavici a jeho ramena spadla až k hrudníku. Děvčata se přidala a smála se taky.

„Proč jsme se jen museli přestěhovat?“ ptal se v duchu sám sebe, a srdce mu bušilo jako mlácení do činelů, měl pocit, že ho musí ostatní také slyšet a proto to bylo ještě horší. A jak to tak bývá, nikdy není jen při jednom.

„Martin Bezoušek, k tabuli, teď můžete předvést, jak vás ta vaše škola vycepovala,“ zařinčel na celou třídu hlas pana profesora matematiky Hromádky. Martin vstal, nesmělými krůčky se doplazil k tabuli a mlčel.

„Vezměte si křídu a napište na tabuli rovnici o dvou neznámých podle předlohy v učebnici.“ „Máte jí vůbec s sebou?“ Martin odběhl do lavice, vyndal si učebnici, kterou viděl teď poprvé. „Na které stránce to je“, ptal se Viktora. Viktor mlčel a dělal, že ho neslyší. Martin mlčel také. Třída se smála, povykovala a měla nemístné poznámky, kterých si profesor vůbec nevšímal. Prostě ho vykoupal, jak se na nováčka sluší.

No tak se seznamem je konec, jsem ponížen až na dno nejnižší. O přestávce si k Martinovi přisedl Michal, malý kluk, který mu sahal jen k ramenům. „Jsou horší věci na světě, než jedna koule z matiky.“ Domů se oba plahočili po betonu mezi paneláky s očima na svých keckách.

Do svého seznamu nemohu napsat jedinou holku z naší třídy, protože to vše slyšely a viděly. Michal mu řekl některá jména děvčat z jiné třídy a Martin sepsal jejich křestní jména do notýsku a u každé si udělal nějakou poznámku. Srdíčko, pusinku, prdelku apod. Ještě večer si vyrobil z modelíny krásná ústa, která namazal máminou červenou rtěnkou. Ráno, když všichni odešli, si před zrcadlem obtiskl na krk a ramena tuto vymodelovanou pusinku. Do třídy vešel jako sebejistý gurmán přes lásku. „Viktor, to, co ty sháníš několik let, já stihl za včerejší den.“ Mám jich tucet, a když se podíváš na můj krk, ještě k ránu to bylo super. „My z venkova to bereme ve velkém a ne jako vy žabaři.“

Červená rtěnka zabrala. Viktor byl jako zmlácený pes a ostatní kluci si ho přestali všímat. Byl tu jiný borec. A jen Michal se usmíval a přál mu jeho štěstí.