Jak se vlastně naučím psát?

Dalo by se říci, že tato otázka mi vrtá hlavou již několik desítek let. Jisté je, že někdy mám pocit, že se slova spojí v myšlenky a pak by se mohly snad objevit i na papíře. Moje hezká představa.

Ale chyba lávky. Ty myšlenky mě většinou potkávají v noci, když se marně snažím usnout a náhodou si zapomenu vzít prášek na spaní. To mě lítají jedna za druhou, přímo rychlostí světla, nebo spíše tmy, protože mám zhasnuto. Už jsem několikrát vstala a na připravený papír jsem je chtěla všechny zachytit. Mnohokrát se mi to povedlo, ovšem ráno po přečtení, jsem papír zmačkala a vyhodila. Co s hloupostmi.

Občas se mi podaří si v noci na chatě sednout k počítači, dívat se na mírné vlnky tekoucí Berounky a psát. Když nemohu najít slovo, jdu přiložit do kamen a praskání dřeva mě odnese opět tam, tam do těch snů a příběhů rybářů, kteří kdysi stavěli chatky na břehu řeky a kteří tam našli druhý domov a nová přátelství. Ráda poslouchám příběhy jejich potomků a je mi při tom smutno, jen to nějak v rychlosti zachytit do paměti.  Na druhém břehu probleskují světla chatiček a řeka nese písně s kytarou z nedaleké hospůdky. A tak sedím na své maličké verandě, pes mi oddychuje u nohou a já skládám slovo ke slovu. Někdy mě vypadne slovo, a já se vztekám, že na to nemohu přijít… Že by už stárnoucí skleróza? Pak se zase rychle vracím k textu, měním slovo za jiné a snažím se pohroužit do těch myšlenek, které mě předtím utíkaly. Miluji to nádherné ticho. Píši o řece, o lidech, o citech. K ránu zavřu počítač, naložím kamna a mám pocit marnosti, protože to nikam nevede. Usnu vlastně jen únavou.

***

Teď přišel právě můj pes, kterému se zdálo, že je nějak dlouho sám v té tmě nočního pochrupování a že mu chybím. No alespoň někomu. Večer, když jdeme spát, tak mu alespoň vyprávím psí pohádky, jen tak z hlavy a věřte nevěřte, on poslouchá.

Tak jak se vlastně naučím psát?