Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak nejlépe strávit Vánoce

16. 11. 2012

Lidé dělají dost často mnoho hloupostí. Ani u mě to není nic výjimečného.  Je čtrnáct sní před Vánocemi, mám popálenou pravou ruku od kamen na chatě a pustila jsem se do malování. Tedy ještě vlastně ne, zatím jednou rukou snáším na jednu hromadu všechny sarapatičky z porcelánu, které visely, ležely nebo postávaly v mé malinké kuchyňce. Malíř ještě nepřijel.

 A už ho tady máme. Nejdříve však došlo k diskuzi, jakou formou se bude malovat, jako žena jsem ustoupila, vždyť je potřeba, aby se to hnulo kupředu.

A najednou došlo na škrábání a mě pojímá hrůza. A jé, malíř už má žízeň. Co naplat, musím pro pivo a něco k jídlu.

Prokopávám se k oblečení a  peněžence. Přeskakuji koše naplněné pánvičkami a skleničkami s kořením. Moje spálená, obvázaná ruka mě v tom zdržuje.

„Aby ho čert nakopal“ říkám napůl nahlas, aby mě slyšel jen tak neurčitě.

„Taky si to mohl přinést sám, když ví, že nemohu nic nosit“, to už jsem řekla nahlas. Bylo to stejně zbytečné. Venku pobíhali lidé se stromečky a dárky, okna se plnila světelnými hvězdičkami a kometami a já šla pro pivo.

Proč jsem se rozhodla před Vánocemi malovat, ne z vlastní vůle, čekala jsem jen pouhé dva měsíce, než se malíř uráčí dorazit a já teď místo předvánočního úklidu chodím pro pivo. Hrůza.

Nejsem sice odborník ale něco o tom vím, když jsem tak jemně špitla, že by se to mělo umýt mýdlovou vodou, protože jde o kuchyň, kde je samá mastnota, podíval se na mě jako na absolutního pitomečka a z jeho pohledu jsem vyčetla, že ještě jednou něco kdáknu, tak toho nechá a půjde pryč. Tak jsem zmlkla a jen z povzdálí jsem se dívala na tu spoušť padající ze stropu a ze stěn. Škrábalo se to až na beton.

Když malíř zjistil, že penetrace je málo, tak to jen ošolichal a asi doufal, že to zakryje bílá barva. To, že tu barvu má už půl roku někde v garáži a ještě není sněhobílá mě už neřekl. A vařte v kuchyni, kde máte všechno přikryté igelitem. Tak jsem na stole v obýváku nastrojila obložený talíř ale došlo pivo.

„Já si dojdu na točený“ prohlásil v klidu a zmizel za dveřmi. „Ale nemám na to, snad mě založíš“ řekl s natrénovaným úsměvem. „ A na cigára taky“. Vtáhla jsem pětistovku s větou, snad aby mě něco přinesl zpátky. Zase ten úsměv. To už jsem nevydržela a začaly mě téci slzy jako při největším lijáku, stála jsem na prahu kuchyně a cítila jsem se šíleně bezmocná.

Co myslíte, za kdy se asi vrátil? Dorazil za tři hodiny a prohlásil, že to za jeden den nestihne a že tu bude muset přespat. Mezi barikádami uskladněných věcí jsem vytahovala peřiny a ustýlala mu. On sám procházel po kuchyni a sám pro sebe prohlašoval, jak to dobře schne a jak to bude zítra dobré. Už pohled na to, jak mě roznáší po bytě starou malbu a mé koberce se mění z hnědé na bílou, mě přiváděl k šílenství.

Ráno, po kávičce a cigaretce se podíval na strop a sdělil mě, že to bude dobré. Když mu kolem jedné došla barva, vypravil se do OBI, aby zakoupil novou, musela jsem obtelefonovat několik přátel, aby mě sdělili, jaká to má být barva, aby to bylo opravdu bílé. Zase jsem vysolila dalších pět set korun a on odjel. Je pravda, přinesl mě účtenku ale nějak mu to nesouhlasilo s vrácením peněz.

„No víš, já musel koupit větší balení, pak nový váleček a po cestě jsem si skočil na pivko, ale do večera to zvládnu“. To už bylo 17.00 hodin, bylo jasné, že tu opět přespí.

Začal se ohánět válečkem, jako by mu za zadkem hořelo. Snad to už tedy dodělá. Jen jsem vždy nakoukla a špitla, že ty fleky jsou tam pořád, nad sporákem, nad linkou, dokonce i tam, kde předtím nebyly. „To neřeš, až to uschne, tak to bude bílé“ procedil mezi zuby malíř s jistou dávnou váhavosti v hlase.

Ráno, tedy spíše dopoledne, až milostpán malíř vstal, nebylo nic bílé, a tmavé a rezavé fleky byly po celé kuchyni. A to jsem si přála mít na Vánoce krásnou kuchyň, až přijedou mladí na návštěvu. Zdrcena a podlomena tíhou nemohoucnosti to změnit, jsem mu vyplatila dalších tisíc korun za ochotu a řekla mu, aby raději odešel. On si totiž o ně s drzostí jemu vlastní řekl.

A jak to všechno dopadlo? Můj kamarád, který to viděl, přijel s barvou a za půl hodiny přetřel tu malířovu hanbu a kuchyň byla bílá, jen já přišla o dva tisíce korun. A o Vánoční cukroví se se mnou musely podělit mé děti, to už jsem nestihla. Pokus při telefonickém hovoru s malířem, že by mě měl vrátit část peněz za špatné vymalování se nesetkalo s úspěchem. Vánoce jsme přežili v obýváku a děti si ani ničeho nevšimly, jen divně kroutily hlavou, co mě to napadlo v tuto dobu malovat.

Po dvou měsících mě malíř poslal SMS: „Už jsi se uklidnila“. Bez komentáře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Opravdu, bez komentáře!

(Marcela Matějková, 8. 1. 2013 19:27)

Dášo, tak takovéhle zkušenosti s různými řemeslníky máme taky. Na štěstí to nemusím hlídat já, řemeslníky u nás pacifikuje Slávek.
Napsala jsi to báječně!