Dalo by se říci, že tato otázka mi vrtá hlavou již několik desítek let. Z toho také vyplývá, že nejsem nejmladší. Jisté je, že někdy mám pocit, že se slova spojí v myšlenky a pak by se mohly snad objevit i na papíře. Moje hezká představa.

Ale chyba lávky. Ty myšlenky mě většinou potkávají v noci, když se marně snažím usnout a náhodou si zapomenu vzít prášek na spaní. To mě lítají jedna za druhou, přímo rychlostí světla, nebo spíše tmy, protože mám zhasnuto.

 Už jsem několikrát vstala a na připravený papír jsem je chtěla všechny zachytit. Mnohokrát se mi to povedlo, ovšem ráno po přečtení, jsem papír zmačkala a vyhodila. Co s hloupostmi. Ale čím jsem starší, píši pomaleji a ruka nestíhá myšlenky. A k počítači to mám daleko a než by naskočil, v noci, při  čekání, zase všechno zmizí, kdo, no ty mé myšlenky.

A nebo na procházce se psem, když náhodou jdete v dobu, kdy nepotkáte jiného pejskaře. Hvězdy na nebi vás rozněžní a vy se pohroužíte do snění. Černé nebe, stříbrné hvězdy, každá skrývá nějaké tajemství. A opět přicházejí myšlenky, plaché, pak silnější a nakonec jsem jich plná, že je nestačím ani všechny pochytat. A najednou za rohem zaštěká pes a nebo se objeví další psí majitel s čoklem, který se chce prát, vy utíkáte a nezbývá vám jen z dálky poslouchat poslední drby dnešního dne. Proto ráno i večer chodím nejraději sama. Dívám se na vycházející slunce a nebo bělostný měsíc a cítím se jako královna v zapomenutém světě. To si potom povídám i nahlas a jsem šťastná, že mě nikdo neslyší. Někdy mě dokonce napadají i verše.

 Možná si řeknete, že už jsem blázen, který si povídá sám se  sebou. To jen proto, abych si to zapamatovala, ale nejde to, přijdu domu, sednu k papíru a tužku bych mohla okousávat jako kdysi o písemkách na škole. Nic, nikde nic. Po půl hodině odložím prázdný papír a jdu nakrmit psa.

Občas se mi podaří si v noci na chatě sednout k počítači, dívat se na mírné vlnky tekoucí Berounky a psát. Když nemohu najít slovo, jdu přiložit do kamen a praskání dřeva mě odnese opět tam, tam do těch snů a příběhů rybářů, kteří kdysi stavěli chatky na břehu řeky a kteří tam našli druhý domov a nová přátelství. Ráda poslouchám příběhy jejich potomků a je mi při tom smutno, jen to nějak v rychlosti zachytit do paměti.  Na druhém břehu probleskují světla chatiček a řeka nese písně s kytarou z nedaleké hospůdky. A tak sedím na své maličké verandě, pes mi oddychuje u nohou a já skládám slovo ke slovu Někdy mě vypadne slovo, a já se vztekám ,že na to nemohu přijít.. Že by už stárnoucí skleróza?.Pak se zase rychle vracím k textu, měním slovo za jiné a snažím se pohroužit do těch myšlenek, které  mě předtím utíkaly. Miluji to nádherné ticho. Píši o řece, o lidech, o citech. K ránu zavřu počítač, naložím kamna a mám pocit marnosti, protože to nikam nevede. Usnu vlastně jen únavou.

A jak se tedy naučit psát, jde to vůbec? Jsou tací, kteří talentem obdařeni sednou a plynou z nich díla, která oblaží svět? Nevím, ale za to vím, že já to určitě nejsem. Když si sednu k počítači s pocitem, že něco napíši, všechna má energie je vyplýtvána na odepisování došlých zpráv. Poslední dobou jsem se vyžívala hlavně ve skladbě jejich odpovědí. To byla mistrovská díla. Skončilo to tím, že už mě píší čím dál tím méně. Lidé si zvykli žít i psát heslovitě a to já prostě neumím a nikoho už nebaví číst mé psychoanalytické rozbory jejich problémů a starostí. Taky k něčemu dobré, snad budu mít teď více času pro sebe.

Co dodat, ani píle ani čas, ani životní zkušenosti ze mě neudělají ani toho malého pisálka. Když čtu knihu, cítím se podvedena. Jak výstižně je to napsáno, jaký je to skvělý děj, ta zápletka, obsazení, všechno je prostě dokonalé. To bych nikdy nezvládla

A přesto je to můj největší životní sen a ale je tak nemožný a vzdálený, že sklíčeně zavírám počítač a mám pocit , že se snažím o něco, co je úplně zbytečné. Teď přišel právě můj pes, kterému se zdálo, že je nějak dlouho sám v té tmě nočního pochrupování a že mu chybím. No alespoň někomu. Večer, když jdeme spát, tak mu alespoň vyprávím psí pohádky, jen tak z hlavy a věřte nevěřte, on poslouchá.