Milena seděla v obývacím pokoji a držela v rukou obálku ze Zdravotní pojišťovny. Ztišila televizi, přestože právě vysílali její oblíbený seriál. Byla nervózní, nůžky v ruce, kterými se snažila obálku přestřihnout, se jí třásly.

„Čeho se bojím, už tedy došlo i na mě.“ Nerada opouštěla svůj domov a věděla, že v obálce najde svůj termín odjezdu do lázní. A byl tam. „Kde začít, kam dřív doběhnout?“ Vytáhla veliký blok a začala sepisovat návštěvy doktorů, seznam věcí do kufru a dokladů. Červenou tužkou podtrhávala to, co je nejdůležitější. Najednou byly papíry celé červené jako veliká červená kaňka nebo ubrus politý červeným vínem. A nad ním seděla zlomená Milena s brýlemi na očích, s proužkami červených čárek. „Takhle to vypadá, když má někdo strach z cizích lidí a neznámého prostředí,“ pomyslela si.

Dny utíkaly rychleji než odškrtávání červeného seznamu. Rodina přislíbila ten největší kufr a někdy přidala i pár chlácholivých poznámek. V den odjezdu ji brzy ráno probudily uzlíky nervů, které se rozhodly poskakovat po celém jejím těle a zamezily tak jejímu reálnému myšlení. Za chvíli seděla v autě a snažila se tvářit statečně. Raději nemluvila, bála se, že by její slova napodobily pouze skřeky. Jen namítla: „Proč jedeme tak rychle?“

Na pokoji se rozloučila s dcerou, která ji tam odložila stejně jako ten kufr a kabelu. Sedla si na postel a čučela do prázdna. Její spolubydlící už měla vybaleno. Představily se. „Jsem Vlaďka, přijela jsem džípem, kdybys potřebovala někam zajet.“ „Kam bych asi jezdila,“ pomyslela si Milena, ale poděkovala. Stolek spolubydlící se začínal pokrývat zlatými řetízky, hodinkami a náramky. Už se tam nevešel ani její nový notebook, který nebylo možno přehlédnout. „Ten jsem nechala doma, tady na něj nebudu mít čas,“ stísněně prohodila Milena, aby nevypadala, jako zaostalá.

Pak vše probíhalo velice rychle, prohlídka u lékaře, místo u stolu, prohlídka lázeňského domu. „První dny bývají nejhorší, pak už si zvyknu.“ Začala hovor s Vlaďkou. Ta se zasmála: „Já jsem tu ráda, až moji kluci za mnou přijedou, musím se tu belhat o berlích, aby mě chodili pomáhat na zahradu.“ Ale po pokoji běhala jako čamrda.

S procedurami Milena spokojená nebyla. Lékař asi nečetl její zprávu o operaci a přes její diagnózu ji napsal úplně jiné procedury. První dny prožívala peklo a bolesti se jí rozšířily do hlavy i rukou. „Já věděla, že budu mít smůlu,“ přemítala Milena v noci na posteli, když bolestí nemohla spát. Ještě, že sestřičky byly natolik vzdělané, že si poradily a vše trochu poopravily. Lékař totiž ihned odjel na dovolenou a nemohl napsat náhradní. Ale cvičení v bazénu bylo ze všeho nejlepší, doslova úžasné.

Lázeňský dům měl krásnou terasu, s bílými stolky a židlemi. Tam se všichni přihrnuli mezi jednotlivými procedurami. Byla to taková prima ulejvárna. A tak tam vznikaly rozdílné partičky pacientů. Pánové, tak kolem čtyřicítky si vyhlédli místo, kam nejvíce pražilo sluníčko a snažili se rychle opálit, aby jejich ego vylétlo do ještě větších výšin. Vždyť v neděli za nimi přijedou jejich mladé přítelkyně. Naopak děvčata či ženy si přitáhly ke stolkům tři deštníky, zakoupily si v obchodě proutěné pokrývky hlavy, aby jim slunce nespálilo nosík. „Jsou jak ve stejnokroji v mateřské školce,“ pomyslila si Milena. „Asi litují, že již odešla móda slunečníků.“

Milena si našla úplně náhodou místo, kde se srazily tři stoly, stačil jim jeden deštník, káva s mlékem, dvojka bílého vína nebo jen kohoutková voda, s překvapením za 15,- Kč. Obsluhující v kavárně se také rozdělili na dvě skupiny. Jedna starší servírka, plná humoru a úsměvu ve tváři, nechala sedět pacienty na terase i po 22.00 hodině, když viděla, že se všichni dobře baví. Ostatní, o dost let mladší, šidily džusy vodou, připisovaly čárky na účty, přebíraly chlebíčky a otráveně dávaly najevo, jak je ta práce obtěžuje.

Není mnoho vtipných vět, co vás dokáží rozesmát mezi pacienty s berlemi. Ale tady se to podařilo.  Malá, roztomilá, starší dáma s bílými, na krátko střiženými vlasy, sedávala s námi u společného stolu každý den. Stačil její úsměv a hned byla prima nálada. „Jejda, copak je to za vojáčka?“ otočila se na mladíka, který v modrém županu a s bílou brigadýrkou elegantně vplul na terasu. Od té doby mu všichni říkali: „vojáčku“.

Jedna mladá servírka chtěla sebrat židle od našeho stolu pro cizí hosty, patrně místní honoraci a naše bělovlasá Evička se ozvala: „no, to je ale ŠKANDÁL“. To se tak ujalo, že vše, co nebylo „košér“ byl prostě škandál. I Milenu to vyprovokovalo k horoucnému smíchu, což sama neočekávala. Zato mohutně vyhlížející, ani ne šedesátiletá Alena s berlemi, zvyklá dobrého vychování, zdravila všechny pacienty, kteří na chodbě čekali na bublinkové koupele. Najednou se ze židle zvedla jedna pacientka, drze se na Alenu podívala a změřila si ji nenávistným pohledem: „My se známe?“ Po jejím vyprávění o této příhodě, všichni na pozdrav odpovídali: „A my se známe?“ Všichni poté propukli v bujarý smích. Jako malé děti. Lidé se ohlíželi, co se děje ale jen parta u stolu věděla, o co jde. A tak podobných legrácek bylo každý den habaděj a Mileně se zdálo, že svět je najednou plný smíchu a neutuchajícího veselí, které už dávno nepoznala.

 A Vlaďka, ta seděla stále sama u stolku, na něm kávu, berle opřené o židli, čekajíce na své syny.

Nebylo možné přehlédnout, že mobilní telefony jsou i v lázních na prvním místě. U stolu s děvčaty v proutěných kloboucích bylo ticho, všechny lítaly po internetu nebo si s někým dopisovaly. Milada však seděla tam, kde se linuly telefonické hovory přes veškeré legrácky nahlas a bez ostychu. Jako pražanda se občas podivila nad tématem hovoru, ale klidně poslouchala dál.

„Už jsi posekal trávu a dal jsi králíkům, co slepice, nesou?“ Nebo: „Co jímka, už přijeli a co zedníci, nejsou to nějací šejdíři?“ „Už je barák nahozený, nebo jsi pozval zase nějaké lemply, zase to všechno čeká na mě, až přijedu.“ Ale v jejich rozhovoru byl cítit souzvuk duší a nenápadný stesk.

O víkendu přijížděli příbuzní, někdy slečny pro rozvedené, možná i ženaté pány, děti a rodiče. Bylo to poznat podle toho, že v cukrárně zmizely lacinější dorty a byly nahrazeny těmi nejdražšími. Vždyť to návštěvníci skoupí i za tu drahou cenu. Milena byla překvapená, když zjistila, že pražské koňakové špičce se říká bombička. A smažená vepřová krkovice se podává se zelím a knedlíkem.

Poslední pátek před odjezdem se Milena odvážila a vyrazila s partou na večírek do jedné místní restaurace, kde staří usedlíci hráli country. Byli úžasní, jeden hodně starý místní hudebník hrál tak úžasně na housle, že to muselo zasáhnout všechna srdce v sále. Jak se říká, že při tanci pacienti odhodí berle a tancují, tak je to pravda. Ovšem nesmí upadnout.

I když se zdá, že lázně jsou hlavně pro ty nemocné, více než fyzický stav, byl zde uzdravován převážně stav psychický. A od psychiky se vlastně odvíjí i zdraví.

Když se Milena vrátila domů, všichni čekali, jak bude lázním spílat. Vždyť se tak bála tam jet. Ale ta měla pro všechny jednu radu a při ní se radostně usmívala: „Tak pokud chcete jet do lázní, vezměte si naditou peněženku, nečekejte zázrak uzdravení, ale hledejte tam lidi, se kterými vám bude bezva. Pak je to lepší než dovolená u moře.“