Na řece Berounce se pohybuje v létě kdejaká sebranka mlaďochů.  Když už se vyřádí ve vodě, pak následuje návštěva hospody „Na Křižárně! A následně koupání v řece, jak se říká „na Adama“. Po několika pivech se kluci dokáží pěkně rozpumpovat.

A tak jednoho večera, přibližující se noci, se Jirka se svou partou vláčně pohyboval mezi plotem, hrází a řekou. Bylo jich pět. Jirka, Bohouš, Eda, Petr a Honza. Dvě slečny raději utekly do svých domovů, aby nemusely slyšet tolik výčitek od svých rodičů.

Držel se plotu silou, která mu v pivním opojení ještě zbývala. Byl rád, že parta zasedla na malé stráni nad řekou, protože by asi dál už nedošel. To je fajn, tady nás nikdo neuvidí. Bohouš držel v ruce zbytek rumu v láhvi a nechal ji kolovat.

„A kdo půjde první do vody“ halekal na ně Petr. A tak silně, že se v chatičkách začala blikat světélka, asi od baterky. Vzbudili chataře, ale ti se opět odebrali k spánku, protože na tyto akce byli zvyklí.  Všichni, rozehřátí alkoholem, se začali svlékat a první Honza skočil s odvahou do řeky“

„Ježíš, ta je studená“. Po několika tempech byl rád, že se vyhrabal na břeh. Po něm naskákali do řeky i ostatní. Bohouš dopil poslední lok z láhve a s velkou radostí s ní mrštil do řeky.

„Neblbni Bohouši, vždyť se o ní může někdo říznout.“ Strachoval se Petr.

„No a co?“ „Tak tam nemá lézt.“ Ostatní kluci ale byli jiného názoru a všichni se ponořili do tmavé řeky Berounky, aby našli láhev, co tam Bohouš zahodil.

„Vy jste blázni, byla prázdná, tak o co vám jde?“

Nikdo z kluků nemohl nic najít, patrně proud v řece ji odnesl daleko. A najednou Jirka zařval: „Mám ji“. Vylezl statečně z vody a nesl láhev od rumu. „Vyhodíme ji někde do kontejneru“. Sesedli se kolem láhve na ručníky, klepali se zimou a přemýšleli, jak se dostanou domů.

„Hele, ta láhev není ta naše, je v ní nějaký papír“. Křičel na celou osadu Jirka. Všichni se slezli na jeden ručník a Jirka vytahoval papír z lahve. Posviť mě baterkou, nic nevidím.

„To je blbost, kdo by házel do vody láhev s papírem“, přesvědčoval je Bohouš. „Tak si to alespoň přečteme, ne?“. Je to jako detektivka, vžij se do toho, budeme jako ti, co hledají vraha, nebo utopence.

„Je tu něco napsáno rukou“, „Nechte mě to rozlousknout a netlačte na mě“, naštvaně odsekl Honza.

A pak se pokoušel přečíst pár rozmoklých vět.

„Nechci už žít a prohrála jsem celý život“. „ Ten, kdo to najde, ať najde mou rodinu a vysvětlí ji to.“

Nebyla tam ani adresa, ani telefonní číslo. Jako by všichni najednou vystřízlivěli, měli před sebou tu láhev a dopis. Nevěděli od koho a ani co se stalo. „ To je snad nějaká legrace, ne?“ přidušeným hlasem šeptal Jirka. „Máme snad zavolat policii, nemáme žádnou informaci, jen dopis v láhvi.“ „Co s tím budou dělat, vždyť se nám vysmějí,“ rozhodl Eda. „Půjdeme ji hledat, proti proudu, tam někde ji do vody musela hodit.“ nabádal ostatní Honza. „Co blázníš, sotva stojíme na nohou a tma jako v pytli, co chceš hledat?“ ozvalo se ode všech najednou.

Klátivým pohybem se každý z nich doplížil ke své chatě. Už ani nepovykovali, pořád je strašil ten dopis v láhvi. Za dva dny se objevila v místních novinách malá zpráva. Mladá 17letá studentka Simona spáchala sebevraždu skokem do peřejí, blízko železničního mostu přes Berounku, směrem na Všenory. Důvod tohoto činu není policii znám. Dlouho se kluci navzájem vyhýbali přímého setkání, ale nešlo to napořád.

„To jsme to zvorali, měli jsme ji jít hledat, třeba nebylo ještě pozdě.“ Ozval se Honza. „Nepůjdeš, Jirko na pivo?“ „Ani ne, nějak se mi nechce, taková mladá holka.“ „A my jsme nic neudělali.“ „A byly to jen 2 km od nás, to bychom přece zvládli.“ Zastíraje slzy vzlykavě pronesl Bohouš.

Jak málo stačilo, méně piv a dříve nalézt tu láhev. Všichni věděli, že si nemohou nic vyčítat, ale přece………………nikdy nezapomenou.