Špinavá, blátem zhnědlá louže přes celou cestu. Pršelo celou noc. Vyhýbám se jí po okraji cesty v mokré trávě. Psí fenka se brouzdá po mé stopě. Ale psí kluk ji s radostí proběhne a utíká k další. To už se v louži objevují malé ďolíčky od slunečního smíchu. Tráva se leskne kapkami deště a rosy.

Dvě malé kudrnaté hlavičky s dlouhými pláštěnkami, pod kapucí, s barevnými holínkami mě předbíhají a připravují se ke skoku do veliké, hluboké louže. Marně na ně volá jejich maminka, a snaží se dohonit ty své dva nezbedníky.

Vyhýbám se loužím, a přesto mám už tenisky celé promočené. Stříbrné kapky ze stromů mě smáčí bundu i batoh. Dívám se k zemi a vzpomínám na jeden z prvních dětských filmů: „Už zase skáču přes kaluže“. Hrál v něm jeden z mých spolužáků, bylo to asi ve čtvrté třídě a my jsme mu to hrozně záviděli. Mysleli jsme si, že z něj bude jednou veliký herec, ale dnes je to primář na ORL. A tak šlapu dál a myšlenkami brouzdám dálavami za velkou louží.

Najednou ve svém snění zaslechnu tenký hlásek: „zase skáčeš do té špinavé louže?“

„Jen se nezblázni, vždyť jsi z gumy, je to legrace, užívej si to.“ „Hola hou, to je ale prima.“ Mám snad mámení nebo se mi to zdá, ale obě holínky, jedny červené a druhé modré spolu mluví. Ale ne, nezdá se mi to, ta chlapečkova modrá holínka se opravdu směje. A hup, z velké výšky dopadnou modré holínky do hluboké louže, až se voda rozstříkne daleko kolem. Chlapec zavýskne radostí.  

„Pocákal jsi nás, budeme špinavé.“ Rozčilují se červené holínky. Vždyť ty červené holínky se mračí, směji se v duchu. „Pojď rychle nebo nás máma dožene“, v očích klučiny šlehají plamínky rozpustilosti a vší silou dupe do té největší louže.

„Nebudu se nikomu líbit s těmi šedými skvrnami“ pláčí červené holínky, a kdyby nebyly poseté kapkami z louže, věřila bych, že jim tečou slzy.

Začíná poprchávat. Kapuce mají děti naražené až přes oči. Teď už je poznám opravdu jen podle barvy holínek. Modré holínky s vervou dupou do každé louže, kterých přibývá. Jsou veselé. Špinavá voda cáká na všechny strany a chlapec si ani nevšimne, že mu voda vtekla dovnitř holínek.

„Hej, červenko, už toho kluka mám dost, nesnáším mokré ponožky“, stěžuje si jedna modrá holínka. Zastaví se na okraji louže, do které padají proudy kapek přibývajícího deště. „Vidíš, tady ta louže je pruhovaná všemi možnými barvami a cítím z ní olej, tady někdo něco vypouštěl z auta, to úplně nesnáším“. „A ještě na ponožkách.“ Modrá si povzdechla: „Asi ten chudák nevěděl, proč prší?“

„Jo, jo, jo“ i červená se zarazila: „A proč vlastně?“ „No, jak si to tam domluví ty mraky, nevím, ale déšť potřebují pole, louky, keře a stromy a hlavně zvířátka, cožpak z takové louže může pít kosák nebo skřivan?“ „To je svatá pravda.“ zesmutní červená.

„Ty červenko, ty máš uvnitř sucho, pojď, vyměníme si botky, s těmi mokrými ponožkami budu alespoň v suchu.“ Prosí modrá holínka.

„To by se ti modráčku líbilo, ani mě nehne, já jdu celou cestu opatrně, loužím se vyhýbám, tak si to teď užij.“ smějí se červené holínky. To se ale modré holínky rozčílily. „No, počkej, my se ti pomstíme.“ Než se však k něčemu rozhodly, červené holínky skočily doprostřed hluboké louže a voda natekla i do nich.

„Tak pojď, teď si to vyměníme“ smály se, až se za patu prohýbaly, smály se, až se zalykaly vodou a ta z nich stříkala ven. Musela jsem se také smát.

Právě teď je dohonila maminka a obě děti dostaly záhlavec. Ale protože ten nedostaly holínky, rozběhly se a všechny louže, co byly před nimi, proskákaly a bylo jim jedno, že mají mokré ponožky a voda jim čvachtala ve všech čtyřech holínkách.

Ted na tom byly stejně, skotačily, dupaly a jejich smích byl slyšet hodně daleko. Zda to byl více smích dětí nebo holínek, už nevím. Přestalo pršet, slunce se usmívalo mezi větvemi a jeho paprsky střílely své šípy do barevných louží. I na mé tváři se objevil mlhavý úsměv. A ani mně nevadilo, že mám mokré tenisky.