Každý  máme někoho, kdo s námi sdílí dobré i horší časy, někoho blízkého, s nímž se dělíme o své radosti i starosti. Tak jsem tuhle v pondělí zavolala své přítelkyni Aleně, abych se jí svěřila se svými problémy. Alena byla ráda, že jsem se ozvala a  že se zas sejdeme. „Už skoro měsíc jsme se neviděly!“ dodala s výčitkou v hlase.

      Hned nazítří spolu sedíme v příjemné, útulné kavárničce. Já u kávy a dortíku, Alena tentokrát u dvou deci vína. Polknu první sousto a začínám vyprávět. Alena mě však přeruší: „Vím, že se mnou potřebuješ mluvit, ale napřed ti musím říct, co se mi stalo včera.“ A tak se dozvím, že měla opravdu těžký den. V noci jí přestala fungovat lednička, rozmrazila se a voda vytekla na plovoucí podlahu, takže vše v kuchyni ráno skutečně plavalo. Než kuchyň uklidila, vytřela a vysušila, bylo půl desáté a do práce přišla pozdě. To se vůbec nelíbilo jejím kolegyním, které za ni musely vyřídit ranní poštu. Bylo to hodně nepříjemné. Nakonec si povzdechne, že takové potíže s ledničkou nemá po prvé a že si bude muset koupit novou.

      Ujistím ji, že je to správné rozhodnutí, a nesměle začnu opět se svým příběhem. Po dvou větách mě Alena zase přeruší, neboť si vzpomene, že se vdává její neteř. Oči jí svítí vzrušením, když barvitě popisuje rodinné přípravy na tuto událost. Musím uznat, že svatba je významná záležitost a nelze ji jen tak odbýt. Souhlasně pokyvuji hlavou, když mi líčí, co všechno se musí zařídit, a když si stěžuje, jak obtížné je najít vhodné místo pro obřad.

      „Hlavně že jste je nakonec našli,“ poznamenám a už se těším, že otěže vyprávění teď převezmu zase já.

      „Našli, ale jen díky Edovi,“ hbitě odpoví a ještě hbitěji dodává: „Ty vlastně nevíš, kdo je to Eda, viď?“ V následující půlhodince se to dovím. Abych byla upřímná, další historka o Edovi mne už tolik nezajímá. „Není ti špatně?“ zeptá se Alena znepokojeně, a tak se ještě chvíli snažím být milá. Už je stejně moc hodin, budeme muset jít.

      „To nám to uteklo, co? Ani jsme si nestačily všechno říct...“ posteskne si kamarádka. A pak se rozcházíme každá na svou tramvaj.

      Doma se svalím do starého křesla, a to už mě vítá naše jezevčice Dorina, malá, věrná, 1)s moudrým pohledem. Posadím si přítulné psisko na klín a  svěřuji se mu se všemi svými trably. Pozorně na mne hledí, jako by rozuměla každému mému slovu, a ani jedním štěknutím mě nepřeruší. A protože mi tak bedlivě naslouchá, ještě se s ní podělím o své plány na víkend.

       Je opravdu hezké, když máme  někoho, komu se můžeme svěřit.