Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ondřej Novák: Poslední z much

13. 9. 2010

Kdysi jsem znal mladého kolegu,  jenž vedle své redakční práce psal i literární kritiky. Slul neobyčejnou přísností, zvláště spadeno měl na sci-fi povídku. Tehdy povytáhl obočí, zatímco koutky úst naopak, a na půl týchž úst jen obvykle utrousil: „Klišé.“ Rukopis byl vyřízen. Autor také. A marně by namítal, že kritik neměl pravdu.  Měl. Pravda to vskutku byla. Takovým způsobem se kolega redaktor snažil autora zbavit. V  tomto oboru byl nedostižný mistrem. A tu je třeba spravedlivě říci, že jsme mu to nejen neměli za zlé, ale naopak jsme se snažili alespoň zčásti činit totéž. Vždy se to totiž týkalo autorů, kteří ani neměli zájem o lektorský posudek nebo literární kritiku, nýbrž  chtěli pouze a výhradně a za každou cenu publikovat. Takoví autoři byli mimořádně neodbytní a všeho schopní – to podle charakteru a povahy. Nikdy ale nebyli  schopni tvořivě psát. Nejčastěji se jednalo o grafomany. Nemělo smysl jejich rukopisy jakkoli vysvětlovat. Jednak proto, že nebylo co, a jednak o to nestáli, neboť jejich grafomanská sebejistota byla neotřesitelná. Nezbývalo, než je co nejrychleji vyprovodit.

      Slovo klišé mě napadlo, když jsem si přečetl vědeckofantastickou povídku Ondřeje Nováka Poslední z much a připomněl si dávného kolegu, jemuž jsme se marně snažili vyrovnat ostřím, kterým kosil grafomanské rukopisy jako přemnožený plevel. Dodnes si dobře vzpomínám, jak často mi rukama procházely sci-fi povídky, či spíše pokusy o ně, které nebyly ničím jiným než klišé. Avšak Ondra je v tom nevinně, a taktéž o slově klišé tu nehovořím proto, abych se zasnil nad svými redaktorskými začátky. Tato odbočka z  lektorského posudku totiž není samoúčelná: chci vám ukázat, jak slovo klišé může být vhodné,  výstižné a oprávněné, ale také neoprávněné, nepravdivé, a tedy i nespravedlivé,  například v názorech lidí, kteří se v tom přinejmenším nevyznají.

       Ano, s klišé se můžeme setkat  v prakticky každém rukopise. Vždy však záleží na úhlu pohledu. Z nejširšího pohledu je klišé téměř vše, neboť vše pod sluncem tu už napsáno bylo. Kolikrát jsme už četli a viděli (a kolikrát číst a vídat ještě budeme) např. sci-fi povídky, romány, filmy nebo i komiksy o ovládnutí nebo zničení lidstva emzáky (slangového názvu se tu dnes běžně užívá podle zkratky MZ – mimozemšťané), kteří postupně obsadí celou naši plantu, což přesně totéž učinil i Ondra ve své povídce. Nejširší pohled na klišé ale moc nevypovídá a nelze je hodnotit, natož odsuzovat. Z tohoto hlediska je klišé např. láska i nenávist, zrození i smrt, odvaha i zbabělost atd. atd.

      Klišé ze zcela jiného pohledu znamená příkrý odsudek, ne-li přímo nadávku. A není divu. Literární klišé je jako zhoubná plíseň, pronikající do všech buněk rukopisu, od fabule přes kompozici až po jazyk a styl. V syžetu je klišé nejen neexistencí, ale přímo popřením autorské původnosti, osobitosti a  jedinečnosti. Klišé je ráj grafomanů. Proto velmi bedlivě zvažujte, než nějaký rukopis označíte za klišé a autora za grafomana. Stejně tak ovšem bedlivě hleďte, abyste sami nesklouzli do klišé a jen dvěma prstíčky, jen škvírou dovolili otevřít dveře grafomanským jeskyňkám. Obojí je nebezpečné, a nadmíru snadné. Pozor na to!

     Od malé kajmaní přednášky, kterou jsem vám ani sobě nemohl odpustit,  se vraťme k vědeckofantastické povídce Ondřeje Nováka Poslední z much. Už víme, že klišé našemu autorovi rozhodně nehrozí. Samo téma emzáků je a zřejmě stále bude literárně i filmově aktuální, protože stále žádané. Ani nedostatku témat, ani nedostatku nápadů, ani nedostatku osobitého jazyka a stylu se Ondra bát nemusí.

      Ve své povídce by si však měl dát pozor na jiné problémy. Problémy vypravěčské fabule, mám-li pojmenovat ty hlavní. Ondřej vypráví povídku ve dvou pásmech. První pásmo popisuje příběhy celosvětové, druhé tvoří osobní příběhy a konec posledního žijícího člověka na zemi (a také poslední mouchy, což je půvabný a nápaditý titulek!).  V prvním případě, tedy v celosvětových  příbězích, jsem užil slova popisuje, zatímco  v druhém případě se jednalo o slovo tvoří. Nikoli náhodou. Autor jako vypravěč prvního pásma své příběhy vskutku popisuje, zatímco by je měl tvořit, jak to činí v pásmu druhém. Jako vždy záleží na syžetu. I popis k němu samozřejmě patří, nesmí se ale omezit výhradně na něm. Autor, a zvláště náš autor,  má přece řadu dalších tvůrčích možností, prostředků, nástrojů, postupů, metod atd., celou širokou poetiku, a to ještě nemluvím o hotové lesní školce jeho tvůrčích nápadů.

      Tvorbu hodnou toho jména by první pásmo povídky tedy měl Ondřej  dopracovat. Ale nikoli nezbytně  rozšířit. Když autor na první a druhé pásmo povídky pohlédne s odstupem, sám  nyní uvidí, jak veliká a nepřijatelná je mezi nimi disproporce. Přiměřené rovnováhy je možno dosáhnout dvěma způsoby: buď první pásmo zkrátit, nebo druhé rozšířit. Záleží jen na Ondrovi a jeho domyšlenou tvůrčí představu. V každém případě má co dělat. Tedy pokud to s literární tvorbou míní vážně. A to si myslím, že teď už míní!

      K tomu jen pár poznámek. Netýkají se celku povídky, nýbrž jednotlivostí, avšak neméně důležitých. Ponechám stranou drobné nepřesnosti gramatické (ponejvíce v interpunkci) a stylistické (např. mezi důvodem a příčinou je značný významový rozdíl). Důležitější a podstatnější jsou nepřesnosti věcné, týkající se přírodních zákonů a technické  možnosti. Není mi například jasné,  cože se to podle autora má dít s ozonem (O³), základním komponentem příběhu: emzáci jej jednou spotřebovávají (a planetu tím přehřívají), jindy zas O³ produkují, dokonce průmyslově (a planetu tím dalekosáhle ochlazují). Pokud mi chatrné znalosti fyziky správně napovídají, je neudržitelné autorovo tvrzení, cituji: Vrstva ozonu hustější (patrně silnější; poznámka lektora) než půl centimetru nepropustí absolutně žádné záření. Rostliny závislé na slunečním záření uhynou… Se slunečním světlem a ozonem to tak zlé asi nebude. Ostatně ani emzáci by mrtvou planetu nemohli potřebovat, třebaže jim absolutní tma jinak nevadí…

      Doufám, že náš Kajmánek Ondra se do této práce nadšeně a co nejdříve pustí. Bylo by škoda takové povídky. O to hůře, že by to byla  škoda nejen jeho vlastní, ale i čtenářů. A to, milý Ondřeji, autora zavazuje. Mysli na to!  Přeji ti hodně úspěchů.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář