Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pavel Procházka: JAK JSEM SE STAL SPISOVATELEM

20. 1. 2010

Po krátké úvaze a pěti rumech jsem se rozhodl, že se stanu spisovatelem. Spisovatel sedí v teple, popíjí kafe, sem tam napíše román a děvčata se o něho perou.

      Co si přát víc?

      Odskočil jsem si pro pár balíků papíru, nabrousil tužku a hluboce se zamyslel. Ze všeho nejdřív musím mít námět, to se rozumí samo sebou. A prostředí, to je také jasné. Hluboké hvozdy, sem tam laňka, myslivec se svým chlupatým kamarádem a tak. To přece musí zabrat. Přebrousil jsem tužku. Moment, co jsem to jen… znejistěl jsem. Copak jsem někdy někde viděl pořádný hluboký hvozd? Těch pár zakrslých smrčků vedle v parku nestojí ani za řeč. A myslivce, uvědomil jsem si, toho znám jen z láhve. Začal jsem brousit další tužku a znovu se zamyslel. Musí tam být současnost, něco ze života. Drogy, lehká děvčata, pochybná zákoutí velkoměsta, Perlovka, hlavní nádraží, parlament. Nabrousil jsem tužku, přisunul blíže odpadkový koš a dolil zbytek rumu. Začal jsem se potit.

      K ránu mě objevili sousedé, znepokojeni nezvyklým tichem panujícím v mém bytě. Našli mě nad horou zmačkaných papírů a posledním vydáním Slovníku spisovatelů i s dodatky.

      V Bohnicích bylo hezky. Mezi záchvaty se tam dalo slušně najíst a po vizitě mi sečtělá sestřička vždy podstrčila špaček tužky. Mohl jsem tak nerušeně pokračovat ve spisovatelské kariéře.

      Časem jsem se vypracoval. Děvčata se o mne sice zrovna neperou, ale žiju si celkem dobře. Koupil jsem si klobouk, šofér mi čistí boty, děti mě na potkání zdraví, rozdávám autogramy a jsem na roztrhání. Píšu pro vysoce sledovanou soukromou televizi, oblíbený bulvární deník, jednoho pana ministra a dva opoziční poslance. Špatně se mi dělá jen občas. Vždy ale vypomůže rum a známá sestřička z Bohnic.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář