Panu účetnímu řinčí budík, nepřetržitě, vztekle, až ho donutí ještě nemotornou rukou utnout ten nepříjemný, vtíravý zvuk, a poté hned vstát, aby proboha znovu neusnul, nezaspal a nepřišel pozdě do práce.

  Začátek dne se nijak neliší od těch ostatních. V koupelně ze všech sil vymačkává z prázdné tuby zubní pastu, a nakonec se mu přece jen podaří vydolovat téměř centimetrový, byť jen uzounký proužek. Kdyby mu v zápětí i s kartáčem neupadl na zem, stačilo by to. Nevadí, má peprmintovou žvýkačku. Trochu se ošplíchá vodou a už je v zajetí pečlivě vyžehleného, byť již trochu obnošeného obleku. Dva loky kávy, na tři dnes není čas, a s kravatou v ruce se řítí po schodech dolů, ven z domu.

  Na ranní pracovní poradu doběhne s malým zpožděním, ale není sám, a zdaleka ne poslední, kdo se dnes opozdil, takže pohled autokratického vedoucího ještě není moc káravý. Přesto chvíli trvá, než z tváře pana účetního zmizí provinilý výraz.

  Práce je toho dne dost, a tak se v poledne rozhodne zhltnout jen malý oběd v nedalekém bistru. Koupí si klobásu, sice není moc vhodná pro jeho žlučník, ale dostane ji hned, bez čekání, dvakrát třikrát si kousne a je po obědě, připraven vrátit se ke své práci. Moc se snaží, nerozptyluje se hloupostmi jako někteří jeho kolegové, a snad proto ho pan vedoucí občas pochválí, podrbe za ušima a přihodí nějakou tu prácičku navíc. Jsi naše opora, chlape, uslyší od zase už spěchajícího nadřízeného, a povzbuzen pochvalou se s novou energií pustí do řešení nádavkem přidělených úkolů. Sečítá, odčítá, dělí, zaokrouhluje a zase násobí a přičítá, až po té nudné mravenčí práci dospěje k žádoucímu výsledku. To už ho ale dost bolí v zádech, hlavně pod pravou lopatkou, měl by cvičit, ví to, ale na to mu nezbývá čas, má moc práce.

  Je už dost pozdě, všichni kolegové dávno odešli, a tak i on uklízí stůl a během deseti minut je na cestě domů. Dnes se vrací v celkem rozumnou dobu, ještě není ani sedm večer, takže stihne zaskočit do čistírny pro svůj společenský oblek. Krásně vyčištěný, skoro jako nový, pomyslí si, a pak si povzdechne, kdy si jej ale mám vzít na sebe, nikam nechodíme, lepší by asi bylo oblek prodat. Přidá do kroku, aby už byl doma. Však ho žena také přivítá vyčítavým pohledem, že přichází opět pozdě. I on pod tím pohledem raději mlčí a s výrazem věrného, leč provinivšího se psíka přijme studenou večeři. Dřív mu žena vařila teplé jídlo každý den, ale už na to není čas, sama pracuje od slunka do slunka, dělá, chuděrka, co může. „Je to dobré,“ zmůže se muž na chaboupochvalu jogurtu a rohlíků s máslem. Nasycen touží jen po jediném – zabořit svou unavenou hlavu do měkkého polštáře a spát, odpočinout si od každodenního a stále se zrychlujícího kolotoče. Pak předstírá, že nevidí tázavé pohledy své ženy, ale protože se v něm přece jen trochu ozve svědomí, vtiskne své ženě na dobrou noc alespoň dětský polibek. Dnes to musí stačit, je unavený a nemá čas ponocovat, zítra ho v práci čeká náročná měsíční uzávěrka a inventura skladu.

    Tak ubíhá den za dnem a všechny jsou si podobné jak vejce vejci, pan účetní jen zrychluje své přesuny mezi svým domovem a zaměstnáním, a také je stále výkonnější a spolehlivější. Pan vedoucí ho chválí stále častěji, a jak je jeho zvykem, pokaždé přidá práci navíc, dobře ví, že pan účetní si s  ní poradí. Spolupracovníci ho mají také moc rádi, protože jim ochotně pomůže, když toho mají hodně. Domů chodí stále později, prodal svou sbírku známek, stejně nemá čas se svému koníčku věnovat, a skoro se přestal vídat se svou ženou, když totiž přichází z práce, ona už většinou spí, a tak občas poodhrne přikrývku, aby zahlédl její tvář, den ode dne unavenější a vrásčitější.

  Jednoho dne, asi listopadového, protože listopadové dny jsou takové pochmurné, pan účetní dobíhá svou tramvaj. Dobíhá, zrychluje, a pak náhle zalapá po dechu, ale ani ten už nedostihne, škobrtne a složí se podél chodníku. Řekne jen: „Bo-“ a jeho hlava znehybní. Možná chtěl říci: „Bože, proč zrovna já a proč zrovna teď, když mám tolik práce,“ nebo něco podobného, ale smrt byla rychlejší. Nestačil před ní utéci do odjíždějící tramvaje. Možná chtěl ještě smlouvat, slíbit, že příští týden určitě půjde hrát kulečník, že vezme svou ženu do divadla nebo alespoň do kina, a kdyby to nemohl stihnout, tak že si najde nějakou méně náročnou práci. Možná ale něco takového říci nechtěl, protože ani v této osudné chvíli ho nenapadlo, že by něco takového říci měl.

   Za týden bude mít pohřeb. Obvyklý obřad, nepříliš dlouhý, tak čtvrt hodiny. Přesto někteří jeho příbuzní a známí nepřijdou. Nemají čas. Mají moc práce.