Byl jsem v té firmě teprve pár týdnů, moc lidí jsem ještě neznal, ale Svoboda byl nepřehlédnutelná figura. Pořád mluvil. Měl jsem stůl v konstrukci hned za ním, takže jsem byl svědkem nekonečných debat

o čemkoliv s kýmkoliv. Dodnes nechápu, jak při tom ještě stíhal kreslit.

     „Hele mladej, jestlipak víš, co se stalo jednadvacátýho srpna padesát devět?“ zeptal se mně Svoboda jednou ráno.

     „Nevíš, co,“ hned si odpověděl, „to jsem si mohl myslet. Ty mladý dneska vědí o historii velký kulový.“

     „Padesátej devátej nepamatuje ani moje babička. Dyť je to minulý století pane Svobodo.“

     „Tak já ti napovím. Co významného se událo, kromě toho, že jsem se narodil?“

     „Říkáte jednadvacátýho srpna? Devatenáct set padesát devět?“ dělal jsem že přemýšlím, „už to mám. Ruchadlo. Bratranci Veverkové, že jo.“

     „Koukám, že panáček snídal vtipnou kaši. Ten slavnej den, přesně na moje narozeniny přibyla na vlajce Ú ES Á padesátá hvězda,“ rozepnul aktovku a vytáhl z ní srolovaný plakát, kterým mě klepl do hlavy, „sleduj tu krásu.“

      Plakát rozbalil a přišpendlil ho na zeď vedle svého stolu. Pak udělal dva kroky zpátky a začal se kochat.

     Měl pravdu. Byla to krása. Malá zátoka ohraničená úzkou pláží s tmavým pískem, z které se prudce zdvihá příkré úbočí, pokryté temně zeleným pralesem. Na pláži, po kotníky v moři, dvě snědé dívky v rákosových sukních a věnci pestrých květů kolem krku. Nad tím vším se vznáší několik bílých mraků protkaných nápisem ALOHA HAWAII.

     „Zíráš viď. Jednoho dne tady s tím seknu a na týhle pláži strávím zbytek života.“

     „Hele Karle, už by sis mohl konečně vybrat,“ ozval se za monitorem Matoušek, „vloni jsi chtěl na důchod do Mexika, předloni chovat slony na

Srí Lance, před tím to byl ranč v Argentině a jednou dokonce, to se mladej zasměješ, jednou se dokonce chystal, že pojede na Kubu aby se naučil dělat doutníky. Hlavu má na cestách, ale zadek na zápraží.“

     „Lepší než chodit denně do hospody jako ty“ odsekl Matouškovi Svoboda a obrátil se zas k mně, „Pár nápadů už jsem měl, to je pravda, ale ta shoda s mým datem narození… To je prostě znamení.“

     „A co jazyková bariéra. Vždyť jste se učil ruštinu a tam se mluví anglicky a havajsky.“

     „S tím se nějak popasuju. Angličtinu jsem měl na vejšce. Jen jí trochu opráším.“ řekl na to Svoboda, a odešel na svačinu.

     „Opravdu je takovej?“ obrátil jsem se na Matouška.

     „Jo,“ pokýval hlavou Matoušek, „vždycky se pro něco nadchne a za chvíli ho to přejde. Aby udělal všechno, o čem tady kdy vykládal, musel by žít tři sta roků. Přitom ho tu nic nedrží. Nemá rodinu, po rodičích zdědil balík prachů, že do smrti nemusí makat. Mohl by sednout na první letadlo a toulat se po celým světě. Každej na jeho místě by to dávno udělal, ale on jenom kecá a kecá. Všichni se mu smějou a jemu je to jedno.“

     Matouškova slova mi vrtala hlavou. Ten člověk má bránu do světa otevřenou dokořán a místo aby šel, kam by ho nohy nesly, jen sedí u okna a kouká ven.

     „Aloha pane Svobodo,“ pozdravil jsem ho druhý den.

     „Alua Aloha Kajmou,“ odpověděl mi.

    „Dobrý, koukám, že to s tou Havajštinou berete vážně.“

    „Včera jsem hledal česko – havajský slovník na internetu. Nikde ho nemaj, ale pár slovíček jsem našel. Víš co to je HUMU HUMU NUKU NUKU A PUA?“

     „To jste si teď vymyslel, že jo.“

     „To je Havajská národní ryba, mladej,“ podíval se na mě s despektem.

    „A kdy jedete?“ položil jsem záludnou otázku.

    „Až budu připravenej. A teď mě nech pracovat,“ otočil se a víc si mě nevšímal.

     On snad zase začíná couvat. Pomyslel jsem si a při tom koukl na Matouška. Ten pokýval hlavou, jako by věděl na co zrovna myslím. Odpoledne jsem sedl k internetu. Dalo to práci, ale po pár hodinách jsem našel, co jsem hledal.

     „Aloha.“ pozdravil jsem ráno Svobodu.

     „Nazdar,“ řekl Svoboda a začal dělat, že má důležitou práci.

     „Něco jsem vám přinesl,“ řekl jsem a položil před něj na stůl stoh papírů.

     „Co to je?“

     „To, bez čeho se na Havaji neobejdete,“ pronesl jsem nadšeně, „Anglicko – Havajský slovník.“

     „Tos nemusel. Říkal jsem, že angličtina stačí.“

     „Je to sice úřední jazyk, ale abyste mohl balit ty krásný snědý holky, tu havajštinu nutně potřebujete,“ mé nadšení gradovalo.

    „Tak dík,“ řekl na to Svoboda.

    „MAHALO, pane Svobodo, MA HA LO. To je havajsky děkuji.“

    „Víš co, mladej. Hleď si svojí práce a dej mi pokoj.“ vzal slovník a hodil ho do koše i s mým nadšením.

    „To jsi přehnal Karle!“ zjevil se vedle mě Matoušek, „ten kluk to myslí s tebou dobře. Měl bys konečně přestat kecat a začít něco dělat. Pořád máš plnou hubu dálek, tak už konečně zvedni prdel a leť.“

    Svoboda chvíli stál, koukl na Matouška, na mě, řekl: „promiň,“vytáhl slovník z koše a položil ho na svůj stůl. Pak odešel domů.

    Následující týden se kromě pozdravu s nikým nebavil. Mlčky pracoval a slovník pořád ležel na stejném místě. V pondělí slovník zmizel a Svoboda nepřišel do práce. Víc jak měsíc o něm nikdo nevěděl nic, než to, že dal výpověď.  Až dnes.

     „Něco pro tebe mám, mladej,“ halekal na mě Matoušek přes celou chodbu, „to budeš koukat!“ a vrazil mi do ruky pohlednici. Je na ní pláž s tmavým pískem, palmy skloněné k moři a mezi nimi zapadající slunce.  Na druhé straně jediné slovo: MAHALO.