Alua Aloha Kajmou
Ludvík zazvonil a chvíli čekal .Byl zvyklý, že si Jáchym, kamarád už
od dětství, dává na čas, ale dnešní prodleva byla víc než neob-
vyklá.
"Co je?", zeptal se, když Jáchym konečně otevřel. Otázka nesměřovala
ani tak k délce strávené přede dveřmi jako spíš k výrazu na Jáchymově
tváři.
"Napsal jsem báseň", řekl Jáchym jakoby v tranzu.
Ludvík zakroutil hlavou a překročil práh.
"Co tě to napadlo? Podívej se, jak vypadáš."
"Jak?"
"Prostě jinak. A zavři, ať tě nikdo neslyší."
Jáchym zavřel dveře a zamířil do kuchyně. Tam mlčky ukázal na stůl.
"To je ta báseň?"
Ludvík se sklonil nad list papíru, na kterém stálo:
Až zapadne slunce za obzor
Leknín svou krásu schová
Uvidíš na nebi světla hvězd
A měsíc, jenž narůstá znova
Aby tma s ránem zmizela
Láska a radost nebyla jen slova
O to tě prosím, Pane!
Hlasem zvonu zní přání snová.
A vůle Tvá ať se stane.
Každý má na zemi místo
Ale kdo ví, jak víra je cenná?
Jen málokdo v duši má čisto
Moc Tvá ať trvá na věky
Ožijí všichni spravedliví
Uschlý strom opět se zazelená.
Ludvík se napřímil a řekl nahlas:" Alua Aloha Kajmou."
"Co to plácáš?" ohradil se Jáchym dotčeně. "Nic takovýho jsem ne-
napsal."
"Tady," a Ludvík přejel ukazovákem po začátečních písmenech básně
odshora až dolů. "Nevěděl jsem, že umíš havajsky."
"Neumím."
"Tak proč to píšeš?"
"To je náhoda."
"Trochu divná náhoda," Ludvíkovy brýle balancovaly na špičce nosu
a jeho oči si Jáchyma podezíravě prohlížely.
"A co to vůbec znamená?" zeptal se Jáchym. "Chci to vědět,
když už jsem to napsal."
Ludvík se zamyslel.
"Je to nepřeložitelná slovní hříčka," řekl po chvíli.
"Nepotřebuju doslovný překlad."
"Může to znamenat spoustu věcí."
"Například?" naléhal Jáchym.
"Význam není důležitý! Důležité je, co s tebou ta slova udělají.
Inspirují. Probudí třeba literární nadání. Najednou si sedneš a napíšeš
báseň.
"Díky. Takže mám i název," a Jáchym napsal do záhlaví ALUA ALOHA
KAJMOU.