„ ALUA ALOHA KAJMOU“ zavelel na mě a mou mladší sestru táta, když jsme si u táboráku  z buřtíku vyráběly černé uhlí.  Plameny sálaly do vysoké výšky a tak to ani jinak dopadnout nemohlo. Ale to teploučko a ta záře.  „Víte, že to nesmíte jíst tak zuhelnatělé“pokračoval táta ve svém výchovném monologu. Jistě, že jsme to věděly, říkal nám to skoro pokaždé. Ale nám vyrazilo dech, to, co na nás předtím zavolal. Nevěděly jsme, co to znamená, ale poslušně jsme uhasily oheň a celé umaštěné a špínou od ohně zkrášlené jsme se tmou šouraly za tátou k chajdě. To bude zase od mamky mazec. Byla už opravdu veliká tma a když jsme se ohlédly, ani plamínek už nesvítil. A v té tmě někde na druhé straně zahrady pobíhal náš pes Denny.

„Denny, ALUA ALOHA KAJMOU“ a zavelel táta podruhé a Denny se přiřítil, jako kdyby mu v patách hořelo a poslušně si to šinul pánovi vedle nohy. Ten pes tomu rozuměl, pomyslely jsme si. V chatě jsme se šly ihned umýt, aby se mamka nezlobila.

„Co je s těmi děvčaty, vždy jim to musím několikrát připomínat“ podivila se mamka. To je v pořádku, prostě jsou dnes hodné. A teď už táta jen zašeptal. „ ALUA ALOHA KAJMOU“ a mamka už nosila na stůl vařící čaj a prohýbala se pod tíhou mísy s napečenými vdolky. „Nebude děvčatům špatně, nejdříve buřtíky, teď vdolky“ měla strach maminka. „Neboj se, dnes je výjimečný den“ upokojil ji táta.

A tak jsme seděli potichu u stolu, cpali se vdolky a jen praskání dříví v kamnech příjemně podněcovalo sváteční náladu. Denny se hřál u kamen a pomalu usínal. Do spacáku jsme se zachumlaly bez reptání a místo pohádky na dobrou noc jsme si pořád jen opakovaly ty tři slova: ALUA ALOHA KAJMOU. Je to kouzelné slovo? Možná, že nad tím přemýšlel i náš táta.