Jak se stát bezdomovcem
8. 4. 2014
Často se diskutuje o tom, zda bezdomovci si za svou situaci mohou sami, protože nechtějí pracovat, nebo zda je k životu bez domova donutily více, či méně nezaviněné okolnosti.
Já osobně jednoho bezdomovce znám. Respektive, znala jsem ho v dobách, kdy ještě byl státním úředníkem. Jednoho dne nám šéfová na ministerstvu představila nového zaměstnance. „Pan inženýr má za sebou dlouholetou praxi a jsem přesvědčena, že bude pro náš odbor přínosem,“ pravila nám nadřízená a panu inženýrovi, který se pro nás zanedlouho stal Pepou, přidělila agendu po dlouhodobě nemocném kolegovi. Již po týdnu v novém zaměstnání pronesl Pepa na poradě odboru proslov, ze kterého nám všem bylo jasné, že na něj nemáme, že on bude v našem odboru jednička. Hlas měl charismatický, když hlásal: „Podle mých zkušeností bych navrhl, abychom zde změnili to a to, lépe zorganizovali to a to, doporučuji přerozdělit agendy tak a tak. Musíme při tom vzít v úvahu, kdo na co stačí.“ To už mnozí z nás dostali strach, ale taky vztek. „Vždyť nás ještě ani pořádně nezná a už by přerozděloval agendy podle našich schopností, to je tedy vůl!“
V následujících týdnech se ukázalo, že to všechno nebude tak horké. Šéfová, která měla obavy, aby jí Pepa nepřerostl přes hlavu, nedala na jeho rady a vše šlo po starém. Kromě toho se ukázalo, že Pepa si o sobě myslí víc, než odpovídá jeho činům. Zadané úkoly plnil na poslední chvíli a často do nich musela zasahovat vedoucí. Ale stále to tak nějak šlo, termín byl vždycky nakonec dodržen.
Až jednou. Byl pátek odpoledne, já jsem se už chystala k odchodu domů, když do mé kanceláře vstoupila nadřízená, rozzuřená do běla. „Představ si, dnes je termín na odevzdání materiálu do vedení, který jsem zadala Pepovi už před čtrnácti dny. Teď jsem si pro to k němu šla a on na tom nemá hotovou ani čárku. Představ si, ani čárku!“ To už šéfová skoro brečela. „Spoléhám na tebe, ty s tím určitě ještě dnes něco uděláš.“ Mně nezbylo nic jiného, než s tím opravdu ještě dnes něco udělat, to jest prostudovat si příslušné podklady a vypracovat stanovisko za náš odbor.
Pak už to šlo ráz na ráz. Pepa neustále tvrdil, že je mu špatně, a proto že úkoly nestíhá. Na doporučení, ať jde tedy k lékaři, reagoval podrážděně a lékaře samozřejmě nekontaktoval. Do práce chodil kolem poledne, často v podroušeném stavu. Chvíli pobyl a zase šel. Nedělal nic, nebyl schopen žádný úkol ani rozpracovat, natož pak dokončit.
Začalo se proslýchat, že jeho manželka, učitelka na gymnáziu, sama kontaktovala lékaře ve snaze mu pomoci. Za odměnu ji Pepa v opilosti zmlátil a zlomil jí ruku. On přece žádného doktora nepotřebuje, a proto k němu nepůjde. Dcery se za něj začaly stydět a dříve dobře fungující rodina byla v rozkladu. Po řadě proseb a ultimát se s ním manželka rozvedla.
Na ministerstvu byla jeho pracovní morálka neúnosná, a když nevyhověl výzvám nadřízených k vyhledání lékařské pomoci, dostal výpověď. Víc jsme o něm už žádné zprávy neměli.
Jednoho zimního dne jsem u nás na Jižním Městě zažila šok. Mezi bezdomovci, kteří se v chladném počasí shromažďují obvykle v blízkosti metra, jsem uviděla Pepu. Byl zarostlý, otrhaný, oteklou nohu měl obvázanou jakýmsi špinavým hadrem a opíral se o hůl.Naše oči se na kratičkou chvilku bezděky střetly, ale oba jsme pohledem uhnuli. To setkání zřejmě nebylo trapné jen mně, ale i Pepovi.
Nedávno jsem četla článek od psychiatra Cyrila Hőschla o prokrastinaci, česky řečeno o odkládání a liknavosti. Jde o vlastnost, kterou má v určité míře většina lidí, ale vystupňována do podoby, jež znemožňuje normální fungování v práci, v rodině a ve společnosti, představuje duševní poruchu. Že by Pepa trpěl touto, nebo jinou duševní chorobou, a proto naprosto selhal v zaměstnání i v rodině? Nevěděl si rady a ze zoufalství začal pít? Přitom na psychické poruchy existují poměrně účinné léky. Proč odmítal jít k lékaři? Na jednu stranu není divu, k psychiatrovi se nikdo nadšeně nežene. Dobře, ale proč se nespolehl na manželku, která mu chtěla pomoci? Proč se neléčil alespoň kvůli dcerám? Zřejmě to bylo všechno složitější a jedno s druhým zamotané.
Zavinil si svůj osud bezdomovec Pepa sám, nebo se stal obětí nepříznivých okolností?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
