Píše se rok 1968, svět plný protikladů. Víra ve svobodu a pak obsazení vojsky Varšavské smlouvy. Lidé tápali a někteří tápají dodnes.

V těch prvních nadějných chvílích se má starší kamarádka provdala za Ditricha ze západního Německa. Byla to veliká láska. Po příchodu ruské armády se Ditrich vzdálil do své země a čekal, jak se věci a politické směry vyvinou. Má kamarádka, říkejme jí třeba Alice, zůstala u rodičů, protože ji potkalo to štěstí a očekávala s Ditrichem potomka.  Bála se odejít do cizí země, kdy nikdo netušil, co bude druhý den. Nevěděla, co bude, dokud neporodí. Byla ráda, že jí rodiče v tomto těžkém období pomáhali a s Ditrichem byla většinou jen v telefonickém spojení. Ale láska byla pořád žhavá a oba věřili, že se vše urovná a oni tři najdou u nás nebo v Německu to klidné zázemí pro rodinu.

Bohužel, ta doba nepřišla, začalo kruté pronásledování od nastávajícího komunistického režimu, tedy postupného přechodu do doby normalizace. Jen pomaloučku jsme se smiřovali se skutečností a v době, kdy tanky stály v ulicích, střílelo se do bezbranných lidí, kdo by se budoucnosti nebál.

            Přišel rok 1969, srpen, vše doutnalo, ti, co očekávali svobodu, byli těžce zklamáni. Ale mělo to jedinou výhodu, hranice byly otevřené a mnoho lidí se mohlo podívat do jiných států. A i tak mohl Ditrich přijet do Prahy. Když jeho žena Alice porodila.

Nadšený otec se těšil na svou nádherou dceru a její matku. V odpoledních hodinách po těžké cestě urychleně dorazil do Podolské porodnice a hrdě se hlásil na recepci. Chtěl vidět své dítě.

„Je tady nějaký cizinec a chce vidět své dítě“ zaskřehotala sestra v recepci na poporodní. Začal zmatek, německy nikdo nerozuměl, jeho jméno si nezapamatovali a sestry začaly lítat jak o závod.

„Které je vlastně jeho dítě?“

„Je to cizinec, tak co by jsi chtěla,“ přitvrdila staniční.

„Vezmi nějaké tmavé, ono je to vlastně jedno,stejně to nepozná.“ Uklidnila ji staniční.

Sestra vlítla na pokoj s novorozenci, vybrala prvního černouška, zabalila jej až po hlavu do povijánu a spěchala jej ukázat novopečenému tatínkovi. Vůbec ji nedošlo, že tento nadšený otec je přírodní blonďák.

Ditrich byl zděšen,  díval se do košíku na tmavé černošské dítě. Jeho mládí a žárlivé pochyby způsobily, že odjel do Německa, aniž by promluvil se svou ženou.

Kolik malérů způsobila nedbalost a nezodpovědnost sester. Alice si mohla vyplakat oči. Komunisté zavřeli hranice, svět se uzavřel a na jedné straně zůstal rozčilený rodič a na druhé straně matka krásné blonďaté holčičky, které svět uzavřel cestu k tátovi. Trvalo mnoho let, než mohl Ditrich vzít do náruče už skoro dospělou dceru.

Alice nikdy neopomněla říkat své holčičce, kde má tátu a proto shledání bylo dojemné.  Ale tolik ztracených let už jim oběma nikdo nevrátí.