Evžen seděl ve své oblíbené lenošce u krbu, díval se do ohně a pokuřoval doutník. Nerozsvítil, stačilo mu světlo, které vydávaly plameny.

Na krbové římse stály hodiny a  figurka černouška. Evžen se na ni rád díval. Černouškova bělma  svítila i za šera, když figurku nebylo téměř rozeznat.

V místnosti bylo ještě křeslo, karetní stolek se čtyřmi židlemi, malý šachový stolek se dvěma křesílky a pohovka, kde mohli pohodlně sedět dva lidé. Jak se ukáže, je to pro náš příběh důležité.

Evžen obýval celý dům sám a nijak mu to nevadilo. Povahou byl samotář a občasné návštěvy přátel mu stačily ke spokojenosti.

Hodiny ukazovaly půlnoc a Evžen už přemítal o možnosti, že půjde spát, když zaslechl za sebou zvláštní zvuk. Vyklonil se z lenošky, podíval se dozadu a strnul. U karetního stolku seděl muž a potahoval z dýmky. Evžen prudce vstal a rozsvítil.

„Člověče, kdo jste a co tu děláte?“

Muž nejevil žádné rozpaky a pokojně vyfoukl dým: “ Henry. Kouřím dýmku. Mimochodem, jen dýmka je hodna skutečného gentlemana.“

Evžen si nezvaného hosta prohlížel. Ano, měl by ho vyhodit. Ale Henry nevypadal, že opustí křesílko dobrovolně a vyhazujte násilím někoho, kdo měří dobré dva metry. Evžena zaplavil hněv. Nebylo to poprvé, co mu menší vzrůst a nedostatek fyzické síly způsobily problémy. Ovšem tak absurdní situaci ještě nezažil. Cítil se bezmocný.

„Jak jste se sem dostal?“

„Patřím sem,“ odpověděl Henry a ukázal ke krbu. Na římse stály dvě figurky černoušků.

„Ten vlevo je můj.“

„Vždyť jsou stejné,“ namítl Evžen.

„Souhlasím,“ přikývl Henry.

Ač to zní nepravděpodobně, Evžen se rozhodl neznámého ignorovat. Zhasl světlo a odešel do ložnice. Ráno už tam nebude, přesvědčoval se.

Když se nazítří probudil, usoudil, že to byl jen hloupý sen. Přesto chvíli váhal, než vstoupil do pokoje.

Rozhlédl se a zbrunátněl. Nejenže tam Henry zůstal, ale navíc si sedl do jeho lenošky! Než se zmohl na slovo, uslyšel jakési pleskání. Podíval se po zvuku a spatřil sedět na pohovce dívku. Měla nohu přes nohu, na špičce se jí rytmicky pohupoval střevíc a vydával pleskavé zvuky. Dívčin obličej byl jemný, ale vypadala tak znuděně, až se zdálo, že kývání nohou je jediná zábava, kterou zná. Evžen na ni ohromeně zíral.

„To je Ethel,“ představil ji Henry.

Evžen se k němu otočil a Henry ukázal beze slova na krb. Stály tam TŘI černoušci.

Evžen cítil, že potřebuje na vzduch. Vyšel před dům a zhluboka se nadechl.

„Haló!“ volal na něj  kdosi z dálky. Evžen čekal, dokud se muž nepřiblížil, aby zjistil, že vůbec neví, o koho jde.

„Byl jsem si zarybařit", vysvětlil muž s rybářskými pruty a ulovenou rybou přátelsky.

Došel ke dveřím, které se hned otevřely. Henry zval rybáře s úsmšvem dál:“Tak, cos ulovil, Larry?"

Evžen jen taktak vklouzl za Larrym.

Na krbu byly ČTYŘI černoušci.

Na co čekat? Rozběhl se do garáže, ale ta byla prázdná.

Vrátil se do pokoje a osopil se na Henryho: “Kde je moje auto?"

„Ale to přece Henry nemůže vědět,“ ozvala se dáma, která seděla v křesle. Byla oblečená do elegantního kostýmu a barva lodiček ladila s jejím hedvábným šátkem.

Klobouk s širokou krempou jí zakrýval nejméně polovinu obličeje. Obklopovalo ji tajemství a silná vůně parfému.

„A vy jste kdo?" zeptal se Evžen podrážděně.

„Melánie. Těší mne.“

Evžen se přesvědčil, že je na krbu PĚT černoušků a rozhodl se jednat. Zavolá na policii a požádá o pomoc. Jak to, že ho to nenapadlo dřív?

 Ale telefon nefungoval. Co teď? Nejbližší vesnice je vzdálená 15 kilometrů.

Z kuchyně, kde Larry kuchal rybu, slyšel hlasy. Vešel dovnitř. Místo Larryho byl v kuchyni pár, muž a žena.

„Alfréd. Moje žena Amélie,“ řekl zdvořile muž.

„Kde je Larry?“

„Šel se umýt“ a Amélie s Alfrédem zamířili do pokoje. Evžen je následoval. Při pohledu na sedm černoušků se mu udělalo mdlo. Jsem tu v pasti, pomyslel si.

Amélie se posadil k Ethel a Alfréd k šachovému stolku. Evžen chvíli otálel a pak se posadil do křesílka, ve kterém včera seděl Henry.

„Už by měl být oběd,“ pronesl Henry a zabafal.

Ozval se gong a Larry zval ke stolu:

„Ryba je hotová!“

Všichni se odebrali do jídelny, kde už čekal prostřený stůl s osmi talíři.

„Jeden je navíc,“ upozornil Evžen.

„Ještě přijede George, můj snoubenec,“ namítla Ethel.

Vzápětí vešel do jídelny opálený mladík a srdečně se pozdravil s celou společností.

Popřáli si dobré chuti a pojedli za družného hovoru.

„Proboha! Vylil jsem omáčku!“

„Nedělej z toho vědu, Georgi! Ubrus se vypere, “zívla Ethel.

„Dá si někdo kávu?“ zeptala se Amélie po obědě.

„Já určitě,“ zabručel Henry a zvedl se od stolu.

Kávu nakonec chtěli všichni.

„Přinesu ji do pokoje,“ slíbila Amélie.

Evžen zamířil do pokoje s ostatními, když uslyšel klakson. Moje auto!, napadlo ho. Ale před domem stál cizí vůz a v něm dva starší muži. Vystoupili a ptali se po Henrym.

Evžen už chtěl odseknout, že tu žádný Henry není, ale vtom se z otevřeného okna  vyklonil Alfréd a zvolal:“ No ne! Bratři Smithové!“

„K vašim službám!“ pozvedli pánové klobouky a vešli do domu. Evžen šel za nimi. Pokoj byl plný. V křesle seděla záhadná paní Melanie. Na pohovce znuděná Ethel se svým snoubencem. Amélie s Alfrédem a s bratry Smithovými rozehráli partii bridže. Henry kouřil dýmku v lenošce.  Larry hrál šachy s neznámým mladíkem, který se znenadání objevil.

„Šachy moc neumím, Martine,“ přiznal Larry těsně před tím, než dostal mat.

„Zato umíte chytat ryby,“ složil mu Martin poklonu.

Evžen si uvědomil, že si nemá kam sednout. Podíval se na krbovou římsu na figurky černoušků. Bylo jich deset.

„Jeden černoušek chybí,“ řekl.

Rozhostilo se ticho a pak Henry zavrtěl hlavou.

„Žádný nechybí.“

„Je nás jedenáct,“ řekl Evžen. „Někdo je tu navíc.“

„Dobře, tak si každý vezme svého černouška a uvidíme,“navrhl Henry. Všíchni vstali a bez jediného zaváhání každý sáhl po jedné z figurek.

Evžen ztrnule zíral na prázdnou římsu.

„Vy jste tu navíc!“ řekl Henry.

Oči všech se na něj nepřátelsky upřely.

Evžen vycouval z pokoje, vyběhl z domu a zamířil k vesnici. Dobrá, je to 15 kilometrů, ale nakonec tam dojdu. Trvalo mu tři hodiny, než dorazil k hostinci.

„Pane Evžene, kde máte auto?“ nechápavě na něj hleděl hostinký.

„Je pryč! Zmizelo. Potřebuji si zavolat.“

„A váš telefon....“

„Nefunguje. U mě se děje něco divného. Je tam spousta cizích lidí... Honem, musím si zavolat!“

Nevšímal si výrazu hostinského a vytáčel číslo.

„Detektive? Přijeďte hned k hostinci Na palouku. Ano, teď! Neodkladně.“

Za necelou půlhodinu přijel detektiv. Evžen nasedl k němu do auta a cestou vysvětloval, co se stalo. Detektiv se na něj pozorně zadíval.

„Víte to jistě? Zní to dost nepravděpodobně.“

„Ano, je to celé přitažené za vlasy. Ale sám uvidíte.“

Už se šeřilo, když zastavili před domem. Všude byla tma a ticho. Evžen otevřel dveře a zamířil do salonu. Nebyla v něm živá duše. Nikde sebemenší náznak, že by tam vůbec někdy někdo byl. Nebyl cítit ani exotický parfém Melánie, ani pach rybiny, který šířil Larry a ani vůně tabáku z Henryho dýmky.

Židle stály na svých místech a stolky se jen leskly. V kuchyni a v jídelně nebylo po hostech ani stopy. Nádobí uklizené v příborníku, ubrus na jídelním stole bez poskvrnky. Detektiv zvedl telefon a ozval se tón.

„Funguje.“

Evžen se rozběhl do garáže. Jeho auto v něm stálo přesně tak, jak ho včera zaparkoval.

Vrátil se do pokoje, kde si detektiv prohlížel černouška na krbu.

„Říkal jste, že jich bylo deset?“

„To taky bylo!“ vybuchl Evžen. Vtom zesinal.

„Ale tohle tu nebylo! Co to je? Kdo to je?“

Na římse vedle hodin byla zarámovaná fotografie. Portrét staré dámy. Detektiv ho uchopil a podíval se na něj. Pak se usmál a otočil se k Evženovi.

„To je přece Aghata Christie!“