Nechtějte po mně, abych vás jakkoli klasifikovala. Jste mi velkou záhadou, snad odjakživa. U vás prý všechno začíná a také končí. Anebo končí a teprve pak začíná? Pro mě může být jedničkou třeba Petrův řízek a nula představovat myšlenku na něj. Na ten řízek samozřejmě! Ovšem i myšlenka na Petra by mohla být zajímavou veličinou.

A proč nulu rovnou nenazvat jedničkou, když není vůbec zřejmé co nula vlastně znamená? Kdo měl tu odvahu klasifikovatji jako nulu? A její podoba, tak podivně oble šišatá věc, kterou máme denně na očích. Kdo nám do podvědomí vsunul její tvar? Neříkám, že se mi nelíbí, je asi dokonalá, ale zrovna tak by mohla zastupovat nepřeberné množství jiných krásných forem,  které nás obklopují. Já osobně si „nulu“ představuji jako bod, tepající bod, vyzařující takovou intenzitu bílého světla, které nejsme schopni brát na vědomí. Možná naše podvědomí, to ano. Ale to o tom nechce a ani nebude vyprávět.

A vy, jedničky. Jste tak štíhlé. Formy, působící tak mladistvě a čerstvě. Vám dali do vínku suplovatjakousi hodnotu, prvopočátek všeho. Ovšem,  když pomineme vaši sestřičku nulu. Dvojče, bez kterého seneobejdete, přesto, že jste si tolik vzdálené. Tolik důležitosti vám přiřkli, až je mi vás trošku líto. Taková zodpovědnost!

Obě jste příběhem mého života a mého působení tady v tomto energetickém šílenství. Bez vás bych nebyla tím, kým jsem. Bez vás bych nebyla ničím, nikým. Bez vás bych nebyla...