Zabránit průšvihu se dá zamezit několikerým způsobem. Pokud je to možné především předvídat, co učiní daná osoba, nebo zaměstnat ji tak, kde nehrozí nebezpečí z neuváženosti. Všichni jsme se snažili předejít takovým skutečnostem, ale i při sebevětší opatrnosti se nám to nepodařilo.

Na naše oddělení OHES, nastoupil, čerstvý absolvent MUDr. Čestmír B. Všechno znal, epidemiologii měl v malíku, a tak nám uniklo, že na nahlášenou červenou hlášku s diagnózou Pediculosis pubis pozval celou rodinu k sepsání protokolu a eventuelně zajistit nešíření tohoto onemocnění. Dotyčný, kterého se to týkalo, nedorazil, ale zato přišla jeho těhotná manželka a tchýně, protože aktér byl na vojně. Pan doktor si vzal obě ženy do kanceláře vedoucí odboru a začal s nimi sepisovat protokol o onemocnění. Obě ženy byly v šoku, když se dozvěděly, že muž neonemocněl sice žádnou infekční chorobou, ale že ošetřující lékař diagnostikoval na jeho ochlupení muňky, filcky, česky řečeno. Nejdříve jim spadl kámen ze srdce, vlastně celá hora kamení, pak začalo peklo. Všichni jsme za pootevřenými dveřmi poslouchali sáhodlouhou přednášku o způsobu přenosu, příznacích a léčbě do nejmenších detailů. Obě ženy odcházely a jedna podepírala druhou. Asi za dvě hodiny volal hlavní hygienik vojenské správy, že k němu přišly dvě ženy se stížností, jaké máme na vojně nedostatky v hygieně, když se řádoví vojáci z lůžkovin a nehygienických podmínek nakazí pediculosis pubis. „Co mám dělat?“, řval do telefonu vojenský hygienik. „Vždyť mne nadřízení ukamenujou, já jim ty děvky zakážu a nechám je všechny oholit nejen dole, ale i v podpaží a nohy a břitvou, aby všichni věděli, že to s hygienou myslím vážně. Ten, co s nimi sepisoval protokol, ať si řádně vydezinfikuje hubu, jinak mu to udělám sám.“

Průšvih to byl velký, všude na poradách se to přetřásalo a závěr byl – onemocnělo 46 řadových vojáků 5 žen a nejmenovaný počet důstojníků. Je vidět, že to na vojně vzali za správný konec, kosa padla na kámen. Nezůstal tam kámen na kameni.