Já a můj šestiletý vnouček Davídek, jsme měli jeden ze společných víkendů. V Jaroměři, v domku, kde žila moje babička. Máme tam teplo a všechny vymoženosti moderního života, včetně internetu.

Tento večer se ale Davídek rozhodl, že uděláme všechno jako za starých časů. Zhasl světlo i televizi, s pomocí baterky jsme našli svíčky a zapálili je.

„Babi, dřív taky lidi neměli elektřinu a povídali si pohádky. Uděláme to taky tak?“

„No vidíš, a já bych chtěla teď napsat pohádku o letadle, víš co, nadiktuj mi nějakou, prosím.“

„Jo, já vím, třeba o bojovém nebo dopravním?“

„O jakém bys chtěl. Víš co, já si sednu ke stolu, abych od svíčky viděla, budu psát a ty mi diktuj.“

„Jo, jako za starých časů, to bude príma.Tak dobrá. Byl jeden Honzík a chtěl řídit letadlo. Maminka mu to ale nedovolila, protože neměl na to sílu, protože nechtěl jíst. Když se převlékal do pyžamka, bylo mu vidět žebra. Tak byl hubený.“

„Dobře, ale počkej, pomaleji, neumím psát tak rychle jak ty mluvíš.“

„A pak mi to přečteš?“

„Jistě, tak dál“ a upravuji si svíčku, abych lépe viděla. Snažím se nepřeslechnout ani hlásku a zachytit plynulý tok Davídkova vyprávění.

„Tak dál. Jednou ho maminka přihlásila na letadlový kurz, kde byli vojáci. Učili se hlavně aby dobře stříleli na zlá letadla a učili se taky, jak to udělat, aby nestřelili na hodná letadla.

Jeden den měli cvičení, kde se učili plavat, kdyby jejich letadlo bylo sestřeleno. Za dva dny dostávali diplomy. Honzík byl nejlepší z celého družstva.

Druhý den nastoupili do letadel a letěli bombardovat. Takže, jak letěli bombardovat, Honzíkovo letadlo trefil nepřítel. Honzíkovo letadlo se převrátilo a Honzíkovi se trochu zlomila noha, protože měl slabé kosti, když nejedl.Moc ho to nebolelo. Naštěstí neměl zlomenou ruku, tak mohl střílet. Jeho kamarád, který byl za ním ve svém letadle ho chránil. Vybombardovali všechna nepřátelská letadla. Jeden kamarád měl zranění nosu, ze kterého mu tekla krev.

Maminky zatím čekaly ve třídě, než skončí to cvičení. Velitel jim říkal, že se nemají obávat, protože jejich synové jsou dobře vycvičeni.

„Kdybyste některého svého synka nenašly, jděte k řece, on tam určitě vyplave. Naučili se plavat pro případ, že by byli sestřeleni“, vysvětluje maminkám velitel.

Honzíček však přiletěl, maminka se hned k němu rozběhla. Viděla, že ho bolí noha a ptala se, jestli ji má zlomenou. On řekl že ano. Tak sundala svou šálu, namočila ji do vody a zavázala mu tu nohu. Za dva dny se mu zlomenina zahojila. Maminčina šála byla totiž kouzelná.

Když Honzík přišel ze cvičení, už pořádně jedl, protože ho generál tak nutil jíst, aby měl sílu bombardovat. A taky potřeboval sílu na plavání. Kdyby sílu neměl a byl sestřelen, žralokům by neuplaval a ti by ho sežrali.

Když potom maminka byla stará, Honzík se zamiloval do holky jménem Anička. Byla tak krásná, že ani bacily by jí neodolali, ale nikdy by jí nenapadli. Tak byla pořád zdravá. Ani Honzíka bacily nenapadli.

Pak měli svatbu. Když se políbili, tak byla Anička těhotná. Udělalo se jí špatně a jeli do nemocnice. Pan doktor jménem David věděl že se jí narodí miminko. Říkal jí, aby dýchala aa uu aa uu. A miminko se narodilo, Bylo zdravé. Vyrostl z něj velký zdravý kluk. Jmenoval se Vojta.

Když byl Vojta velký, byl taky pilot, ale řídil dopravní letadlo.

To je konec pohádky.“

Davídek se procházel kolem stolu.

„Vidíš Davídku, to byla krásná pohádka a hezky skončila. Líbí se mi.“

„A teď mi ji babičko přečti“ a usazuje se v přítmí pokoje na gauči.

Ve světle větší čajové svíčky si oči přivyknou a tak celou pohádku předčítám. Davídek je spokojený.

V tom vyskakuje a pobíhá po pokoji.

„A mám ještě jiný nápad, to je príma. Já mám tolik fantazie, že bychom mohli napsat celou knihu pohádek. Třeba o hudebních nástrojích jak se zlobily na zlobivého kluka.....“ a zasypává mě dalšími a dalšími nápady na pohádky. „Joj, já budu spisovatel!“ a vesele poskakuje kolem stolu.

Pak jsme si povídali o naší Kajmanské skupině. „Davídku, třeba bychom tě mohli přijmout jako dopisujícího kolegu, co ty na to?“

„Jo, dobrý. A tak vyřiď, ať všichni napíšou pohádku nebo písničku o svém chlapečkovi nebo holčičce které mají rádi.“

Tedy pečlivě vyřizuju Davídkův vzkaz.