V životě každého jedince čas od času nastane důležitý okamžik, který mu více či méně, změní život. Jedním takovým zásadním okamžikem je volba povolání. A tak jednoho dne došlo také na mne.

     Bylo mi čtrnáct a půl, byly vánoční prázdniny a na návštěvě už třetí den teta Blažena z matčiny strany.

    „Tak co, Vašíku, už ses rozhodl, čím bys chtěl být? Otázka padla přesně ve chvíli, kdy pod oknem zahvízdal kamarád Jarda s bruslemi a hokejkou.

    „Měl bys jít na gymnázium a pak na práva. Budeš mít postavení, peníze a úctu.“ nastínila mi budoucnost.   

     „Nechci na gympl ani na práva,“ odsekl jsem „nejlepší je neumět nic.“

     „Jak jsi na tohle přišel? Musíš něco umět, aby ses jednou měl dobře.“ teta začala rudnout.  

    „Táta říkal, že na nevyšších místech sedí ti, co nic neumí,“ nasadil jsem na smeč.

    „Takhle to táta určitě neřekl!“ snažila se mě teta usměrnit.

    „Přesně ne. On místo slova nic, řekl hovno,“ zasmečoval jsem a hbitě vyběhl ze dveří. Než za mnou zaklaply, ještě jsem zaslechl tetu, jak říká matce: „Co z toho kluka bude, Marie, co z něj jenom bude.“

     Uběhly čtyři roky. Poslední rok na gymnáziu, vánoční prázdniny a na návštěvě už třetí den teta Blažena.

     „Tak co, Vendo, už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?“ zeptala se nad kávou a hromadou vánočního cukroví

     „Kam bych chodil, čtyři roky mi stačily,“ začal jsem provokovat.

    „Samotné gymnázium nic neznamená. Musíš jít na vysokou. Doufám, že si podáš přihlášku na práva.“ začala mi zase vnucovat svůj sen.

    „Co bych dělal na právech. Právníci jsou suchaři. Půjdu na hereckou, tam je nejvíc mejdanů,“ a provokativně jsem sáhl po rumových kuličkách.

     „Snad nechceš skončit jako ten tvůj kamarád Jarda. Školu nedodělal a furt sedí v hospodě. Povaleč jeden,“ teta začala chytat barvu.

     „Školu sice nedodělal, ale dělá u táty ve firmě a má peněz jako šlupek,“ přiložil jsem polínko.

    „Až dostuduješ, budeš mít peněz dost a k tomu postavení a úctu.“

    „Úctu k nikomu a k ničemu tady dneska nikdo nemá, peníze se vždycky nějak seženou a postavení mám dobrý i bez university, zatím si žádná nestěžovala.“ trumfoval jsem.

     „To jste vy mladí. Nic vám není svaté. Žádný cíl, žádná odpovědnost, žádné starosti. Jen se bavit a všemu se vysmívat. Co z toho kluka bude, Marie, co z něj jenom bude.“ obrátila se teta k matce. 

     „Tak já vás teda uklidním,“ nasadil jsem mírný tón, „ Půjdu na universitu a budu mít akademické vzdělání, takže se nestanu hospodským povalečem jako nedostudovaný Jarda bez titulu.“ Počkal jsem, až si obě oddechly a pak jsem je dorazil: „Stanu se kavárenským povalečem, protože na to budu mít titul,“ a odešel jsem do hospody, kde na mě čekal kamarád Jarda.