„Tak podej mi už konečně tu sádru!“ chraplavým hlasem se snažil mistr přimět zedníka konečně k nějaké činnosti. Ale hlas mu trochu zaskřípal.

„Sádro?“ „Kdepak bych tu vzal sádlo?“ odložil zedník v klidu lžíci a zase si sedl na složené cihly. „Ještě není devět a už bych chtěl zase žrát“, toho šéfa mi byl čert dlužen.

„Ten bílý prášek v té šedivé pixle, ty chytrolíne“, snažil se mistr zlehčit situaci.

„Od kdy se sádlo prodává v sušeném stavu,“ zamyslel se zedník a přehodil si levou nohu přes pravou. „A máte vůbec chleba?“ „Na co chleba ty hlupáku, potřebuji tady zadělat takovou malou dírku, než to nahodíme.“ A chleba mám v batohu, kdyby něco.

„No, někde jsem četl, že přidávali do Karlova mostu vejce, ale sádlo?“ „A čím to rozmícháte, když je to sušené?“ Zedník si přihnul z lahváče a šel hledat sušené sádlo. „No asi vodou ne?“ „Ty jsi to nikdy nedělal? Koho mi to jen poslali?“

„Fuj, sádlo s vodou, to musí být pěkný humus,“ pomyslel si zedník. Našel něco sypkého a bílého, pak něco šedého a něco, co mu připomínalo písek. To bude to bílé, sádlo je také bílé. „A kde mám vzít vodu?“ „V čem bude asi voda, v tom průhledném kanystru, ty nemehlo.“

Kanystr stál ale daleko. Zedník se pomalu otočil přes cihly, vytáhl šéfovi minerálku a chleba z batohu. Byl na sebe hrdý, jak rychle to našel.

„Smíchej tu sádru s vodou, aby to bylo tekuté jako rozehřáté sádlo,“ zavolal mistr a hleděl si dál své práce. „Vždyť jsem to říkal, že do té malty chce přidat sádlo.“ Uchechtl se zedník a lžící na polévku míchal v ešusu prášek s minerálkou. „Kolik toho chcete?“ „Tak na dvě díry, asi 10x5 cm.“ z dálky odpovídal mistr.

Zedník vyndal chleba a přemýšlel: „To budou ty krajíce tak 10x5, jsem prostě dobrý.“ Vyndal z chleba šunku, slupnul ji i se sýrem a lžící nakydal bílou hmotu na oba krajíce a s pocitem dobře vykonané práce to odnesl mistrovi.

Mistr nejdříve zrudnul, pak zbělel a nebyl schopen jediného slova. „To si snad ze mě utahuješ, ne? Máme nakvap a ty si tu hraješ jako malé děcko.“ Jeho hlas zněl nejen chraplavě ale i zlostně. „Ty poletíš zmetku!“

Pak se podíval na vyděšený obličej zedníka a rozesmál se. „Ono to s tím chlebem možná bude ještě lépe držet, stejně to nahodíme a nebude to vidět.“

„Tak teď se seber a jsi mi za své prachy koupit svačinu.“ Zedník se pomalu zvedl a šouravým krokem, v ruce nedopitou láhev piva, se belhal k blízkému supermarketu, aby koupil mistrovi bochník chleba. „Přece jen si zasloužím ty vydřené peníze,“ pomyslel si, když vyhazoval prázdnou láhev do popelnice.