„Tak a máme světlo. Hurá. Jen se musím podívat, kde jsou sirky.

Pepčo, dej mě ty sirky a neškrtej s nimi.“ „Ano mami, ale zbyla jen jedna sirka, stačí?‘ „Krucinál, to je ale tma,!“ vchází do dveří Martin a zakopává o rohožku.

„Co bys chtěl, jsme na chalupě u lesa, je večer, nemáme sirky a ani svíčku, našla jsem jen lampu na petrolej.“ „Tak budeme sedět po tmě, viď mami?“ dcerka se slastně natáhla na gauč.

„To já půjdu asi spát, zítra je taky den,“ Martin zívá a jde do pokoje. Něco padá, pak se ozve další rána a je ticho.

„Táta asi upadl, co budeme dělat, mami?“ „Nic, když upadl sám, tak se sám asi také zvedne, ne?“ naštvaně říká Zdena a jde se podívat po mužovi.

Martin leží na gauči a spokojeně odfukuje. Oknem jsou vidět hvězdičky, vychází měsíc.

„Tak a jde se spát, táta už spí,“ Zdena odhrnuje deky z postelí a děti se neochotně ukládají ke spánku.

„A co bude s pohádkou, já bez ní neusnu,“ žadoní dcerka.

„Světlo není, sirky nejsou, táta spí a Ty chceš ještě pohádku,“ vzdychne Zdena.

„Řekni jí něco strašidelného, to ona hned usne,“ Pepča si přetahuje deku přes hlavu.

„A víte co, budeme si říkat pohádku společně. To jeden začne, druhý pokračuje a tak to jde dokola. Tak já začínám,“ Zdena se natáhne vedle dcerky na postel.

„Byla jedna chalupa a v té bylo pořád tma.“ „No to je ale blbý, to je jako u nás. Pokračuju. A v té chalupě se válela jedna tříska na podlaze a chtěla se rozškrtnout a nevěděla jak,“ Pepča vykoukl z pod deky.

„Jak tak sedí na té zemi, nějaký hromotluk na ní šlápnul a ona vyletěla,“ dcerka si strká prst do pusu, jak usilovně přemýšlí.

„Vyletěla komínem a divila se, jak je špinavá a chtěla se umejt a skočila do rybníka, kde právě plaval táta.“ Zdenka se usmívá.

„Proč táta, přece asi kapr, copak je táta kapr?“ „No to není, ale plave také jako zednická tříska ke dnu.“ „Jo a chytil maminu za nohu a stáhnul jí k sobě dolů,“ ozvalo se do tmy. „A začíná bouřka, měli bysme najít aspoň baterku, je v autě, přinesu jí a dám auto pod přístřešek. Tady se ani nedá spát, v tom rámusu s pohádkou. Hergot, to byl ale blesk, jenom abychom neměli najednou moc světla,“ Martin vybíhá ven.

„Děti, přetáhněte si deku přes hlavu a usněte, to je nejlepší na bouřku, já jdu pomoc tátovi.“ Martin startuje auto a zajíždí vedle chalupy pod střechu. V tom se rozsvítí obloha, je jasno a vše je vidět.

„Mám svíčku tady na římse, a sirky, tady je zase zapalovač a cigarety a plný popelník a flašky od piva. To jste zase pařili se sousedy,viď,“ diví se Zdena.

„Hele, sud, třeba v něm něco zbylo, přines skleničky. My jsme trochu slavili minule,“ omluvně se usmívá Martin.

„A buřty nemáš nebo aspoň něco k jídlu? Sousedé, to je dobře, že jste přijeli, aspoň bude veselo. Mámo, pojď honem, dokud neprší.

Máme tady synovce, přijel až z Kanady a chce poznat zdejší kraj.“ Soused přináší buřty, a za ním jde starší žena s mladým mužem.

„Pěkně Vás u nás vítáme, pojďte si sednout na terasu, je zastřešená a nebude na nás foukat a pršet,“ zve je Zdena.

Martin zapaluje přenosný krb na plyn a chce na něj dát buřty.

„Ale já slyšel, že se u Vás jedí buřty jinak. To mě vyprávěl můj děd, že mu ty buřty moc chutnaly jako klukovi. Prý na nějakém klacku, nebo háku byly, já to přesně nevím,“ ozývá se mladík.

„Aha, tak uděláme oheň,“ Martin staví ohniště a dává do něj dřevo a zapaluje. „Tak a ještě honem nějaký pruty uříznu.“ Přináší pruty a napichuje naříznuté buřty na špičku. „To se takto drží nad ohněm, až se opečou, podívej.“ Buřty voní, je po dešti jasná obloha, hvězdičky blikají.

„Víte, máte tady nějaká zvířata? Já jsem viděl jenom slepice a kohouty. Žádného zajíce, ptáky nebo jeleny. To my v Kanadě máme plno zvěře. Já jsem lovec a tak chodím i na medvědy a losy. Z medvěda se dají jíst pouze tlapy, jiné maso není dobré. Divočáka nakládám a pak udím, to je moc dobrý. A ty buřty – říká se tomu tak, jsou taky dobrý. Mám přítele Indiána, ten slouží v armádě. Kolikrát jedeme k jeho rodině do rezervace, kde je jeho otec s matkou a příbuzenstvo.

Ti se mají dobře, vláda jim platí za to, že zůstávají v rezervacích a nikam do měst se nestěhují. Ale mladí nechtějí zůstat v lese, nojo, holt je jiná doba. Indiáni loví zvířata, je to jejich kraj a tak mám prvotřídní maso celý rok. Teď jsem přijel do „své“ vlasti, jak říkával můj táta, on se toho už nedožil. Byl na lovu s Indiány a rozsápal ho grizzli. Toho člověk uvidí jenom jednou ve svém životě zblízka – protože ho potom medvěd sežere. S medvědy nejsou žerty.

Proto nosím pořád pušku u sebe, jenom tady jí nemám,“ směje se mladík a okusuje buřta. „Jsem tady u strýce, konečně jsem ho našel po dlouhém hledání. Otec mě učil česky, protože se se mnou chtěl podívat do Čech. Chci, aby strýc s tetou jeli se mnou do Kanady, ale on tvrdí, že je už na to moc starý.“ „Nojo Jasone, co je pro tebe lehké, je pro mě už těžké,“ potřese soused hlavou.

V tom se ozve rána až všichni nadskočí a ozve se skučení a jako táhlé volání.

„To volá Země, to my známe. Vychází to z hloubky země, je to po celé Kanadě a Americe. Prý se blíží konec světa, ale já tomu nevěřím.“ Ozývá se dunění a táhlé volání a najednou je ticho. Všichni jsou zticha. Najednou je dunivý zvuk znovu tady a ozývá se jako z nebe.

Na obloze se objevují světélkují body.

„Je to jako oči v obličeji, teď svítí modře a zhasínají, teď zase červeně a zeleně. Co to je?“ Zdena se přikrčí k manželovi.

Jen mladík je v klidu a opéká si dalšího buřta.

„Strýc Indián říká, že to se ozývá Země a duní a bouří, a ty oči jsou její oči a nemáme se bát.

Kdo je poctivý a pracovitý, toho Země vidí a dá mu to, co potřebuje.“ Zdena vyskočí. „Já ti dám, matičko Země, něco co potřebuješ, aby jsi viděla.“ Popadne z římsy svíčku, třesoucí rukou jí zapálí a položí na cestu.

Svíčka bliká a bliká, země duní a duní. Najednou je ticho. Svíčka plápolá jasným světlem.

Větřík šumí a laská Zdeně vlasy.

„Dobře jsi udělala, děvenko, děkuji Ti.“

Tak to je ta svíčka.