Připravuju byt na rekonstrukci. Musí se vyměnit bytové jádro, lino a elektrické vedení. Byt je ze sedmdesátých let zatím bez úpravy a už několik let hlasitě volá o pomoc. Teď se dočká.

Kde ale začít? Vyhodit nepotřebné haraburdí, uložit věci i maličkosti, jako je třeba sbírka 360 klíčů a 150 zvonečků. S těmi se přece nemohu rozloučit. A taky mám kamínky z cest do Ameriky za synem, ty taky nemohu vyhodit. Mám je pečlivě označené odkud jsou a ve kterém roce jsem si je přivezla. Vracejí mi vzpomínky. A pak tu mám knihy, kuchyň, deky a peřiny. Prostě další věci. Tak dobrá, to bychom měli. Ale jak dál? Vyklidit šatník, staré šaty a obleky dám do charity. Zjišťuju, že naplánované bych to měla celkem dobře, ale odkud do toho kyselého jablka kousnout?

Časem mi připadá, že se předměty kolem mne snad samy přemísťují. Tuhle krabici jsem přece nechala v pokoji a teď je v předsíni, a tuhle hromádku jsem taky naposledy viděla jinde než je teď. Prostě předměty kolem mne se rozhodly, že mi pomohou. Samy se začaly pohybovat tam, kde je podle nich místo výhodnější. Nejlépe pod mýma nohama, aby mi připomněly, že teď jsou na řadě ony. A ejhle, skleněná těžítka předběhla frontu na uložení a postavila se do úzkého průchodu mezi knihovnou a fikusem benjamínkem. Ten je taky rozhodnut nevzdat boj o výhodné místo na stěhování někam a roztáhl korunu ještě víc. Vypěstovala jsem ho z malé větvičky a teď má korunu skoro metr v průměru. Slovo benjamín je jen v názvosloví, tohle už dlouho žádný benjamínek není. Jenže, kam s ním? A kam s těžítky? Zaplavila mě beznaděj. Tolik věcí se za čtyřicet let nashromáždí, tolik vzpomínek je v nich.

Co kdybych našla na internetu inzerát, který jsem nedávno zahlédla. Stálo tam: Výkup a odvoz starého nábytku a jiného vybavení domácnosti za příznivé ceny. No dobrá. Nechala bych odvézt všechno, i sebe? Nebo jen věci? Ale co by mi zbylo? Zmizelo by dost nepořádku, ale i hodně vzpomínek. A taky je otázka – co mysleli tím „za příznivé ceny“. Jsou to ceny, které bych musela zaplatit, aby mi odvezli všechny věci z bytu, nebo by to všechno, všecičko oni koupili? A co by s těmi věcmi udělali? Kam by odvezli mé vzpomínky, kam by dali mou oblíbenou skleničku? A mé kamínky by asi skončily na smetišti. A benjamínek, který přerostl do stromu, by taky asi někde zmrzl.

Ne, to nemohu dopustit, to není řešení, probudila jsem se ze zasnění.

A znovu se pouštím do boje s věcmi, do boje, který se mi stále zdá beznadějně ztracen. Jen si musím pořád připomínat slova mého sedmiletého vnoučka, když zkouší udělat kotoul. „Babi, víš, já se to naučím, jen to nesmím vzdát. To nám říká trenér na judu“.

Tak to taky nevzdám, co by tomu řekl můj miláček Davídek.