Vyprávění Jany Herrmannové je půvabné, humorné až rozverné, ale s žánrovými aspekty si příliš těžkou hlavu nedělala. Spontánně napsala text, který je nejblíže črtě. Žánrová hlediska však nejsou samoúčelná. Slouží mimo jiné specifickými tvůrčími možnostmi, jimiž by v  případě črty autorčin rukopis mohl být fabulačně strukturovanější, kompozičně propracovanější, zkrátka syžetově bohatší. Konkrétně byto mimo jiné znamenalo  autorčino  větší osobní zaujetí v příběhu samém, hlubší a pronikavější pohled na něj. Jinými slovy: v črtě je vypravěčka v té či oné míře zřetelně přiznanou postavou, aktérkou příběhu. Tak tomu ale začasté nebylo a paní Jana zůstala črtě něco dlužna. Čtenář i my proto chceme o tetiččiných kulišárnách dozvědět se více. Začít může hned u prvního slova titulku. Kulišárny, tj. množné číslo, napovídají, ba přímo slibují, že tetička Boženka bude v takových příbězích pokračovat. Minimálně už v této črtě, a ještě raději v dalších črtách. Pak by se jednalo o stálý podtitulek. V každém případě je to název vtipný a přitažlivý. Nyní jde o to, aby autorka své Kulišárny dotvořila. Alespoň třemi příběhy této črty.  Přiznám se, že črta paní Jany mě přes veškeré výhrady potěšila. Citelné ponaučení, které prostřednictvím šípkového chmýří tetička Boženka připravila záletnému manželovi, dýchne důvtipem dávných časů, kdy vše bylo blíže přírodě, tedy i vtipné řešení manželského problému. Tetička Boženka sáhla ke staletími osvědčenému prostředku a  manžela Václava zašla chuť na zálety. Přitom se však obávám, že asi   není moc lidí, kteří by znali a dokázali uplatnit šípek k podobné záležitosti. Nejsem právě nejmladší a do patnácti let jsem žil na venkově, ale možnosti šípkového chmýří mi musela objasnit až paní Jana. A jistě to bude zajímat i čtenáře. O to větší je ovšem autorčina tvůrčí odpovědnost za svou črtu… Na druhé straně se mi však velmi zamlouvá, jak v  črtě paní Jana užívá kompozici po způsobu loupané cibule, jak postupně odhaluje jednotlivé vrstvy příběhu, jak oddaluje jeho konkrétní řešení a  stupňuje napětí až k samému konci, k jeho završení. Jenomže to se posléze nestalo. Možná proto, že autorka prostě zapomněla, nebo to už nepovažovala za důležité. Vlastní, podrobné tetiččiny kulišárny s šípkovým chmýřím nám nebylo dopřáno. Nevíme, jak to zaonačila, aby štiplavé ponaučení záletného strýčka přišlo na ta správná místa. Netvrdím, že vyvrcholení příběhu nutně musí mít podobu pointy, i když ta by tetičce Božence náramně slušela, ale návod její kulišárny prozradit autorka musí. Jinak čtenářům i nám hrozí hořká frustrace... Věřím a doufám, že Kulišárny tetičky Boženky paní Jana dotvoří. Jak jsem již uvedl: Alespoň v této črtě. Alespoň tři. A ještě lépe, když naše milá autorka bude v takových črtách pokračovat. K tomu jí přeji hodně  zdaru!