Setkání
10. 1. 2013
Setkaly jsme se po mnoha letech, my bývalé žákyně střední zdravotnické školy. Dojetí, úsměvy, slzy, vzpomínky na čtyři léta strávená ve škole a v internátě, na profesory a profesorky, lékaře, kteří nás učili, na jejich trpělivost a shovívavost při zkoušení, protože to, co z nás občas vypadlo, dodnes vyvolává v nás i po létech smích. Předháněly jsme se v tom, kdo kdy řekl větší nesmysl, nebo perličku, která přetrvala léta, a stala se takovým tradičním pořekadlem, která se předává z jednoho ročníku do druhého. Nechyběla ani naše hymna, kterou jsme si složily v prvních měsících pobytu, a která velmi popuzovala naše vychovatelky. Co také mohly od tak mladých dívek chtít, byl to náš vzdor vůči nim. Začínala velmi výstižně - ,,Když jsem já šla internátní branou, dívali se dva mládenci za mnou, a toužebně volali, přijď do města za námi…“ Má to ještě mnoho slok, a z nás se v tu chvíli stávají slečny žákyňky, studentky. Tehdy pro čtrnáctileté dívky to byl zlom v životě. Byly jsme odloučeny od rodiny, donuceny sžít se s neznámými lidmi, seznamovat se s prostředím, o kterém jsme jen mlhavě slyšely, ale neuměly si je představit. Nyní už jako dospělé ženy, si říkáme, že jsme prožily krásné a šťastné období. Bylo v nás mnoho lásky, řeklo by se, na rozdávání. S ideály, že spasíme svět, jsme se vrhly do studia a praxe s obrovským nasazením.
Praxe žákyňky pod dohleden zkušené instruktorky vám dodává pocit jistoty. Vždy se můžete s někým poradit, upozorní vás na případné chyby, pracujete s kolektivem, který vás toleruje.A jako mávnutím proutkem se ocitnete v prostředí, které vám sice není neznámé, ale už není tak shovívavé, a zpočátku ten nádherný pocit volnosti, že jste se osamostatnila, stala se z vás diplomovaná sestra s maturitou a nastoupila do zaměstnání, se za několik málo dnů změní v pocit beznaděje, protože soukolí, do kterého jste vtaženi, vám ihned dá na srozuměnou, kde je vaše místo, a zařadí vás na nejposlednější z nejposlednějších míst. První setkání s lékařem a s pacientem nemusí být nejšťastnější. Při první příležitosti vám lékař z pozice nadřazenosti dokáže pěkně ztrpčit život. Převážně se jedná o drobnosti, které lékař rád a s gustem řeší před pacientem, někdy se jedná o nesmyslné příkazy, jindy vás pošle udělat práci, která vám vůbec nepřísluší, poukazuje na to, že nemáte dostatečnou praxi.
Podle toho, jak se lékař chová k sestře, tak se chová i pacient k ní. Potom je těžké si u něj zjednat respekt. Samozřejmě to nejde hned. Zpočátku se udělá mnoho kopanců, ale pokud jste vytrvalí, postupně získáváte na jistotě, a záleží jen na vás, jak se s tím vypořádáte. Pacient má oči všude, a mnoho času, aby vás neustále sledoval, zda děláte vše podle jeho představ, a neděláte-li, hned je z toho stížnost. Rád uděluje rady, o které nestojíte, ale přijímáte je s úsměvem, na jeho uštěpačné poznámky reagujete chlácholivě. Sdílíte s ním jeho radosti i starosti, různé, a hlavně bolesti, které vám nejsou lhostejné, a pláče-li, pláčete s ním. Sdílíte s ním i euforii, když se dozví příznivou zprávu o svém zdravotním stavu, i smutek, pokud je nepříznivá.
Lékař moc dobře ví, že se bez sestry neobejde nebo sestra bez něho. Jeden je odkázán na toho druhého. Pokud lékař neustále snižuje její autoritu neustálými výtkami veřejně, před pacientem, toutéž měrou mu oplácí i sestra, i když poněkud skrytou formou. Časem se vypracuje k dokonalosti, na určitou práci má grif, a s tím si lékař v žádné případě neporadí. Je to např. polohování pacienta, převazy, aplikace injekcí, odběry krve, příprava a podávání léků a práce s nejrůznějšími jednorázovými pomůckami i složitějšími přístroji, na které je eventuálně pacient napojen. Dovede odhadnout, jak se pacient cítí, co právě potřebuje, zda se jeho zdravotní stav lepší, či zhoršuje, v mnoha případech dokáže podle určitých příznaků stanovit diagnózu. Pokud je spolupráce lékaře a sestry týmová a mají společný zájem o pacienta, je vše v pořádku. Lékař nerad připouští, že se mýlí, a mnohdy se stává, že svoje pomýlení svede na sestru. Ale, milé kolegyně, nebuďme pesimistické, vždyť to nikdy nebylo jinak. Úsměv, a jde se na věc, přece něco vydržíme. Mějme na paměti Švejkův výrok, že na klystýru stojí Rakousko. My máme rovněž pořekadlo - lékařská věda ani sebelepší léky nezmohou nic, pokud není dobře postaráno o pozadí pacienta. Vždyť okolo zadku se točí svět. Čas vzpomínek a setkání prozatím končí naší hymnou „…já musím jít brzo spát, dřív než zavřou internát…“, a zase na shledanou. Doufám, že se brzo všichni ve zdraví sejdeme.
(Kajmaniáda 24. června 2008)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
