Toto bude ne stand up výstup, ale spíš sit down sestup.

Onehdá  jsem si v koupelně, ve svém bytě, no bytě, je tak malý, že je to spíš ptačí budka, čistila zuby a

najednou slyším volání:

„Bojim, bojim.“

Začala jsem se bát také.

 Nikoho v domě neznám, nebydlím tam dlouho a jak mám pomoci  někomu,

kdo se bojí, když nevím, kde je?

Tak jdu ještě do kuchyně k oknu a pozorně naslouchám, odkud ten hlas jde.

To ale není : „ bojim, bojim, ale bo – jim, bo – jim.“

Je to papoušek.

„ Hurááá, už nebojim.“

Druhý den jsem potkala na schodech sousedku a říkám jí: „ Vy jste naučili papouška říkat bojim, bojim? „

„Pěkně mě vyděsil.“

 „Ne, to nebyl náš papoušek, ten náš umí ahoj, ahoj a umí kokrhat a jestli uslyšíte koně, tak to je také

on.“ A umí hejkat tak hlasitě, že by obraz ze zdi spadl.

Tak si říkám, všichni tu mají ptáky, tak si asi nějakého také pořídím. Do ptačí budky přece patří.

Pak jsem si přečetla, že někteří bílí kakaduové  umějí výborně mluvit, ale mluví „svým

hlasem“ a je jedno, kdo ho to učí nebo kde to pochytil.

To papoušek žako kongo, ten pochytí od svého učitele nejen slovo, ale i jeho barvu hlasu. Tak toho

chci.

A zavolám Bartoškovi, aby ho naučil bojim, bojim a ahoj a ahoj a kokrhat.

To bude nádhera.