Rukopisy paní Libuše Šnoblové znám už řadu let. Někdy jsou zdařilé více, jindy méně, ale vždy jsou osobité, velmi často plné humoru, tzv. suchého.  To vše platí v plné míře o fejetonu Teroristka. O autorčiných kladech jsem se už zmínil. Pokud jde o nedostatky, je  tu v podstatě jen jeden. Zato však důležitý. Text paní Libuše se skládá ze dvou příběhů, ze dvou samostatných fabulí bez věcných příčinných souvislostí. Jinými slovy: oba příběhy vypráví každý o něčem jiném. Na tom by nebylo nic špatného. Naopak, může se tu jednat o velmi účinný kompoziční  princip. Vzpomeňte si na Dar slova a kompozici paralelní. Tehdy jsem vás upozornil na slavný román Divoké palmy, který napsal neméně slavný autor, nositel Nobelovy ceny za literaturu, americký spisovatel William Faulkner. Paralelní kompozice je zde tak důsledná, že tvoří dva zcela odlišné romány, včetně místa, času, děje, tedy i postav (vedle titulního příběhu je tu próza Stařec Mississippi).Dokonce byly učiněny pokusy vydat obě části odděleně, jako dvě samostatné knihy. Možné to sice bylo, ale oba jednotlivé romány tím byly zjevně ochuzeny, přestože spolu vůbec nesouvisely. Tedy pokud jde o sám příběh, o fabuli. V syžetu tu jistá souvislost je, totiž souvislost myšlenková, a budeme ji hledat až kdesi v druhém, třetím a bůhvíkterém ještě plánu.      Vraťme se ale k paní Libuši a jejímu fejetonu. I ona v něm užívá paralelní kompozice, vypráví o dvou zcela rozdílných příbězích, jejich fabule je neprotíná v místě, čase, děje, pouze s jedinou výjimkou – postavy autorky samé. Podotýkám, že paralelní kompozice ovšem nemusí být oběma příběhy vždy oddělena tak striktně, tak důsledně, tak stoprocentně. Spojitost tu může být např. v čase, nebo jinde, ale nikdy ve všech třech aristotelských složkách najednou (místo, čas, děj). Tím by se příběhy prolínaly a bylo by po paralele. Ničím takovým však fejetonu nehrozí.   V čem je tedy problém?