Kdyby žil skvělý americký spisovatel a humorista Mark Twain, za léta  Daru slova a našich kajmaniád by mu asi dost často zvonilo v uších. Při lektoracích autorských rukopisů se mi totiž vracívá má oblíbená věta kapitána v Twainově knize Našinci na cestách, ona památná slova o špatné  kávě, která je ovšem dobrým čajem. Nedávno to na kajmaniádě platila o rukopisu nevalné povídky, který se rázem stal dobrou črtou. Stačilo jen změnit rod vypravěče: autorka stěží mohla črtu vyprávět jako muž...

      Ještě daleko méně stačilo Marcele Matějkové, aby její text zůstal črtou, navíc dobrou črtou, a nesnažil se změnit v chudou příbuznou povídky, ostatně marně. Nic by se nestalo pouze tehdy, kdyby autorka v črtě neuváděla své jméno. To ovšem není možné, a čtenář je tak v lepším případě zmaten, v horším případě uveden v omyl, že se jedná o povídku s nepříliš vzrušující fabulí. A zavinilo to jedno jediné slůvko, křestní jméno Hanička,  případně Hana či Hanka. Čtenáři obeznámení s črtou si lámou hlavu, proč se křestní jméno autorky nejmenuje  Marcela, a úplně bezradní jsou její přátelé a známí, když manžel paní Marcely se v črtě vskutku jmenuje Slávek.

      Črta jako každý literární žánr má své tvůrčí principy, postupy, zásady, zákonitosti, nároky, metody. Za určitých okolností však můžete  některé z nich vypustit bez újmy žánrové podstaty či povahy, ba dokonce můžete s úspěchem sáhnout i k některým  prostředkům jiných žánrů, a stále to bude črta, navíc v nevšední, nápadité podobě. V žádném případě ale nelze změnit jméno autora. Na něm je črta (stejně jak fejeton) principiálně založena. Zkuste si představit črty Oty Pavla, pojednávající o skutečných, autentických postavách — kromě autora samého, ten jediný by byl postavou fiktivní. Myslím, že představit si to ani nelze, a rázem víte, oč  tu hovoříme.

      Sama črta Hodinky PRIM... je dobrá, což mě ovšem nepřekvapuje, paní Marcela je v tomto žánru přímo specialistkou (až je mi trochu líto, že nezkouší psát také fejetony, neřkuli povídky...). Jak už ale víte, na dobré autory je třeba přísnost, neboli žádný rukopis není tak dobrý, aby nemohl být ještě lepší. 

      Vrátit v textu autorčino skutečné jméno je to nejsnazší. Poněkud složitější (a autorsky bolestnější) je zkracovat rukopisy. Přesto je to žádoucí, mimo jiné pro zájem a udržení čtenáře. Zkrátí-li paní Marcela svou črtu přibližně o jednu stránku, vyloupne se jí črta jak čerstvý oříšek ze skořápky. Kompozice črty je sice volnější než kompozice povídky, ale to neznamená, že by črta nemohla vtáhnou čtenáře stejně silně jako přitažlivá povídka. K tomu právě slouží zkracování textu. Lze tak činit dvojím způsobem (ale většinou je zapotřebí obou!). Začnete třeba tím, že  vypustíte menší, víceméně uzavřené motivické pasáže, jichž pro význam a skladbu celku není nezbytně zapotřebí, a které kompozici naopak rozptylují, rozmělňují  a její tempo zpomalují, brzdí. Pracnější je krátit rukopis po odstavcích, větách a slovech, zato ale získáte konzistentní, vytříbený, přesný i přesvědčivý jazyk a styl textu.

      K črtě Hodinky PRIM... mám už jen pár drobných, spíše redakčních  než lektorských připomínek, ale nikoli zanedbatelných. Hned v první větě se objevuje tzv. krátké spojení, v elektrotechnice známější jako zkrat. V našem případě se krátké spojení chápe jako nežádoucí zkrácení dvou vět nebo dvou částí jedné  věty, mezi něž cosi chybí a jejichž smysl znejasňuje. Autorčina babička své vnučce vytýká: „...vždycky platilo — řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, jaký jsi. U hnědé krysy, to je hrozný název!“ Nejprve mě zaujalo barvité zaklení, podobné jadrné mluvě námořníků a jiných ošlehaných mořských vlků, jako například u zpuchřelé kosatky! nebo u zrezavělé kotvy! a podobně. Zato mi ovšem unikalo, o jakém  hrozném názvu babička hovoří. Teprve poté jsem pochopil, že se tu jedná o název přístavní krčmy. Aby slova U hnědé krysy (a navíc na začátku věty) byla jasně srozumitelná, stačí upravit grafickou podobu (uvozovky, kurziva) jména přístavní krčmy. Ono krátké spojení však stále ještě trvá. Aby bylo zcela odstraněno, aby žádoucí srozumitelnosti bylo dosaženo, je nutno mezi úvodní větou (...já ti řeknu, jaký jsi.) a názvem krčmy „U hnědé krysy“ vložit  babiččinu zřetelnou výtku o pokleslém čtivu.

      „...při takové významné příležitosti si to můžeme dovolit,“ vede mě velkoryse babička dovnitř k rezervovanému stolu..., píše autorka.

      Jinde vypráví: „...máme přece jenom svá léta,“ otáčí babička zamyšleně svoji sklenku...

      A ještě tady: „...stihnem... vlak v sedmnáct dvacet,“ mává na mě přes ulici.

      Na třech místech textu, pokud jsem počítal správně, což nezaručuji, je přímá řeč spojena uvozovací větou nesprávným způsobem.  O větách uvozovacích jsme naposledy a velmi podrobně hovořili vloni v listopadu. Zmíním se o nich proto jen krátce. Jak víte, přímá řeč v textu bývá uváděna větou uvozovací nejběžněji přísudkovými slovesy říkat, povídat, zeptat se, odpovědět atd., atd. Někdy se však setkáváme s uvozovacími větami v přísudkovými slovesy i jiného než obvyklého typu, vlastně jakákoli přísudková slovesa bez ohledu na to, zda se k uvozovacím větám hodí. Tradičně uvádím příklad uvozovací věty, v níž je v přísudkovém slovese užito nesprávně: „A jedem, Václave!“ rázně zabral Franta pádlem. (Správně měla uvozovací věta znít například takto: „A jedem, Václave!“ zvolal František a rázně zabral pádlem.) Takové stylistické prohřešky zpravidla nejsou dílem autorské neschopnosti, nýbrž naopak snahy zpestřit, ozvláštnit přímou řečí přísudkovými slovesy v  uvozovacích větách. Snaha podobných autorů se však míjí úspěchem, mimo jiné proto, že výsledek je přinejmenším křečovitý. Náležitě upravit uvozovací větu není nic složitého ani náročného, autorka musí jen správně  zvolit přísudkové sloveso, aby  vskutku odpovídalo  přímé řeči, a nikoli například pádlování, jak jsme viděli v ukázce našich vodáků.

      Zbytek už jen telegraficky.

      Na začátku odstavce je nutno v prvním slově od levého okraje stránky odsunout (odklepnout) pár písmen (podobně jako na konci odstavců neponecháváme volné řádky k pravému okraji stránky). Stránka rukopisu je tak přehlednější.

       Nejdřív nepopsatelný úlek..., čteme v rukopisu paní Marcely.  Přídavným jménem nepopsatelný chce autorka říci, že její úlek byl nesmírný, hrozný,  hrozivý, veliký, děsivý, nezměrný apod. Všechna ta slova i mnohá jiná jsou vhodnější než právě adjektivum nepopsatelný. Máte-li v rukopisu vystupovat jako autorská postava a hovořit o sobě samém, pak na slovo nepopsatelný navždy zapomeňte. Užívat onoho slova pochopitelně může kterákoli jiná postava. Kromě vás. Je to prosté: nemůžete čtenáři jednoduše oznámit, že něco je nepopsatelné (nebo že něco nelze vyléčit, vypovědět, vyprávět a podobně). Spisovatel hodný toho jména je bezvýhradně povinen popsat cokoli. Je to jeho práce, povolání, profese. Je ovšem pravda, že mnoho i dobrých autorů si to neuvědomuje. Narazíte-li v literním textu, že pro autora je něco je nepopsatelné, rázem budete vědět své. A už vám nic nebrání vědět své především ve vlastní tvorbě.

      Na závěr jedno doporučení. Myslím, že by paní Marcela měla zkrátit titul, a to jenom na dvě slova —  Hodinky PRIM. Zbytek titulu je poněkud nepřesný, a především jednoznačně prvoplánový. Jednak se v črtě nejedná ani nemluví o tom, že hodinky Prim ...byl v rodině pojem, jednak kratší, jednodušší titul umožňuje chápat název přinejmenším v druhém plánu. Ta črta si to svou hloubkou zaslouží. Hovořím o hloubce, a stejně tak mohu mluvit o moudrosti. O moudrosti osobně prožité láskou i žalem, pod kůži zadřenou, a proto tak opravdově napsanou. O tom, jak rádi bychom konečně vraceli, co dlužíme, ale bohužel již není věřitele...

      Vím, že paní Marcela črtu spolehlivě upraví, ale už teď mám dobrý důvod autorce blahopřát.

                                                                                        Mgr. Jiří  Polák