Marcela Matějková: Hodinky PRIM, to byl v rodině pojem
„Haničko, vždycky platilo - řekni mi, co čteš a já ti řeknu, jaký jsi. U hnědé krysy, to je hrozný název! V žádném případě ne dobrá vizitka pro dospívající děvče. Tvůj táta má v knihovně tolik jiné, kvalitnější četby a ty si vybereš takový škvár ze zadní řady. Detektivku z londýnských doků!“
Tak ke mně promlouvá babička od sporáku, kde dokončuje rybí polévku k zítřejší večeři. Mně její mravokárné řeči vůbec nevadí, hlavně že je tady se mnou.
Mám angínu, užívám si to báječně, už mi skoro nic není a jsem navýsost spokojena se životem. Hned ráno jsem si přenesla peřiny z dětského pokoje sem na kuchyňský gauč, natřásla jsem si je, zalehla do nich a vyčkávala, až uslyším v devět drnčet pražský rychlík kolem našich oken. Projel načas a za půl hodinky už jsem otvírala babičce navlečené jako vždy o Vánocích do kožichu, na hlavě novou vlastnoručně upletenou čapku z angorské vlny apartně naraženou na čerstvé trvalé.
Je jedenáct dopoledne, já si hovím na kuchyňském kanapi, pátrám po zločinci od Temže, který se podle mého soudu určitě schovává v příšerném sklepení pod krčmou U hnědé krysy, a babička chystá dobroty na zítřejší Štědrý den. Takovou idylku si přece nezkazím doháněním zanedbané školní látky, i když nám třídní v poslední době neustále zdůrazňuje, že už vysvědčení ze sedmičky bude jedním z kritérií pro přijetí na střední školu.
Ostatně moji mysl teď zaměstnává něco úplně jiného, než je matematika, čeština, ruština a já nevím, co vlastně všechno ještě budu potřebovat k přijímačkám, vždyť to bude až za dva roky. Teď nemůžu z hlavy vyhnat myšlenku na zítřejší večer a na dárky pod stromečkem, vlastně na jeden konkrétní, toužebně očekávaný dárek. Jsou to hodinky značky PRIM s velkým kulatým ciferníkem, jaké má moje přítelkyně Edriena. Babička mi v létě slíbila, že o nich bude Ježíšek uvažovat, neopomněla přitom ovšem zdůraznit, že Edriena nějak až moc rychle dospěla, její rodiče že se v ní vidí, všechno jí dopřejí, však oni se s tím jednou setkají. Nakonec ještě dodala, že by nerada byla špatným prorokem a vůbec, Edriena je jedináček a my čtyři sourozenci se s ní nemůžeme srovnávat.
Nevím, nevím, jak to s mým vysněným dárkem pod stromečkem dopadne.
„Babi, budeš letos zase dělat celerový salát?“ Přerušuji násilím své myšlenky a zapíjím poslední tabletu penicilinu vychladlým čajem. „To víš, že jo, vím přece, jak ho máš ráda. Neboj, všechno bude, rybí polévka, bramborový salát, celerový salát, smažený kapr a pro dědu a tátu kapr na černo, tak jak to bylo zvykem na Štědrý den už za mojí nebožky maminky.“
Kapra na černo já nesnáším, vadí mi tam ty kosti. Neříkám ale nic a beru si další vanilkový rohlíček ze zásob cukroví napečeného babičkou.
„Ochutnej tuhle kostku s ořechem, je vynikající, recept jsem dostala od paní Blahovcové a ta je na vánoční cukroví opravdu nepřekonatelná, vždyť víš, měli přece pekárnu s cukrárnou.“
„Jo,“ povzdychla si babička a udělala dramatickou pauzu, „na jídle chvála Bohu zatím šetřit nemusíme, ale to víš, děda je od září v důchodu a těch pár dolarů, které se mu podařilo zachránit, když mu komunisti znárodňovali obchod, je už taky pryč. Haničko, je mi to moc líto, ale Ježíšek bude letos chudý, všechny tři holky dostanete jen něco malého do výbavy, na to se musí myslet včas. Na hodinky pro tebe zatím nezbylo, je to přece jenom velká položka. Opravdu jsme se s dědou snažili, ale nešlo to, ty to určitě pochopíš, viď. Na jaro jsem si ale sehnala práci, budu pro Družstvo invalidů Směr malovat kačenám z umělé hmoty zobáky načerveno a na ty hodinky do prázdnin ušetřím, slibuju!“
Je mi jí líto, jak se smutně tváří a ubezpečuji ji, že to moc dobře chápu, já přece vím, že nám vždycky dá všechno, co může. Ale něco do výbavy, říkám si v duchu, to snad nemusela. Až řeknu Edrieně, že jsem pod stromečkem našla krásně zabalenou sadu utěrek z kvalitní bavlny, za žádný póvl by naše babička peníze nevyhodila, no to tedy bude něco! Snažím se nedat na sobě znát zklamání a předstírám zájem o nepolapitelného zločince od Hnědé krysy.
Konečně je to tady. Už jsme po slavnostní večeři, tedy lépe řečeno, dospělí jsou po večeři, moji tři mladší sourozenci tomu moc nedali, to dělá to napětí. Svíčky na stole dohasínají, táta dopíjí pivo z parádního broušeného džbánku a pomalu odchází jakoby na záchod a v zápětí zvoní zvonek. Nejmladší sestra vyskakuje ze židličky. „To už je tu Ježíšek, pojďte honem do pokoje!“
Prskavky, svíčičky na stromečku, společně zpíváme koledu Narodil se Kristus Pán. Táta rozdává dárky, je jich pod ozdobeným smrčkem kupa. Rozbalujeme stejně jako vždycky podle věku, nejdříve sestřička Zuzka, pak bratr Martin, sestra Danda a konečně já. Bunda, červená kožená peněženka, tu jsem si přála, teď sahám po obdélníkovém balíčku, ovázaném stříbrnou stužkou a ozdobeném kouskem smrkové větvičky. Takhle balí dárky děda. Vybaluji pouzdro z umělé hmoty a z něj hodinky s velkým kulatým ciferníkem a s béžovým koženým páskem, to jsou přece Primky! Úplně přesně takové, jaké jsem si přála. Za dojetí se před ostatními stydím, tak otáčím hlavu a jen jakoby z dálky slyším hlas babičky: „Mají 15 kamenů a jdou přesně, jako by to byly pravé švýcary!“
Když si potají otřu oči, otočím hodinky a na spodním víčku čtu vyrytý nápis: „Vánoce 1962, babi a děda.“
***
„Haničko, tak jak“? Babička se těžce zdvihá z poněkud nízké dřevěné lavice hned vedle vysokoškolské vrátnice. Zaručeně mi celou dobu držela palce. Ne obrazně, ale jak ji znám, tak doopravdy, silně a křečovitě. „Babi, vyšlo to, perfektní, za dvě, moje diplomová práce zaujala nejen konzultanta, ale dokonce i oponenta“! Sbíhám po dvou schody k vrátnici a objímám ji.
„Já jsem věděla, že to dobře dopadne, ale ty jsi mi nechtěla věřit,“ chvěje se babičce trochu hlas. „Říkala jsi, že večer půjdeš někam slavit, ale teď tě zvu na slavnostní oběd do Čajky. Prý je to jedna z nejlepších restaurací v Praze a taky se hodí, že to odsud není daleko, dá se tam dojít pěšky i s těma mýma bolavýma nohama. Až si sedneme, budeš mi vyprávět, jak to u té obhajoby všechno probíhalo. Co si ale na promoci vezmu na sebe, myslíš, že ty tmavošedé šaty by ještě šly?“
Parčíkem od školy si to kráčíme na babiččiny možnosti dost svižně, zavěšené do sebe, pod železničním nadjezdem u Bulhara si obě, podle staré rodinné pověry, pokládáme ruku na hlavu, to aby nám vlak nepřejel štěstí.
Do restaurace scházíme po několika schůdcích, když spatřím na dnešní dobu neobyčejný interiér, děsím se, tady to asi bude drahé. „Hanko, nech to na mne, pozvala jsem tě přece, při takové významné příležitosti si to můžeme dovolit,“ vede mě velkoryse babička dovnitř k rezervovanému stolku pro dvě osoby, ke kterému číšník poté, co jsme si objednaly jako hlavní jídlo flambované kuřecí plátky, přidává ještě jeden trochu užší stoleček.
Babička si pochvaluje doporučený aperitiv, lehce nahořklý Metropol Rosso jí chutná. Připíjíme si, babička je ráda, že jsem vysokou včas dokončila. Edriena prý práva nedodělala, vždyť ji taky vždycky rodiče rozmazlovali a teď to mají.
„Hanko, my s dědou už tady moc dlouho nepobudeme, máme přece jenom svá léta“, otáčí babička zamyšleně svoji sklenkou a prohlíží si kolečko citronu na jejím dně, „tak abys měla památku na promoci a zároveň na nás.“
Obdélníkový balíček je úhledně zabalený v lesklém papíře. To určitě balil děda, nikdo jiný by to takhle nesvedl. Otevírám tmavomodrým sametem vykládanou krabičku a vyndávám z ní hodinky značky PRIM, s malým módním ciferníkem. Je na nich vyryto: „Promoce, 3. 7. 1973, babi a děda.“
***
Čtyřka pořád nejede a já tady na té tramvajové zastávce snad umrznu. A k tomu ke všemu nemůžu zahnat nutkavou myšlenku na blížící se termín odevzdání zprávy o vývoji trvale se obracejících zásob v pražských podnicích místního hospodářství. Ten termín byl ústředím stanoven na patnáctého ledna a já s tím zadáním nemůžu nějak pořád hnout. Stejně jsem si práci v bance malovala trochu moc narůžovo, když jsem tam po škole nastupovala. Ovšem co nadělám, dneska to je, jak slyším od ostatních, všude stejná otrava. Ale platí mě na zdejší poměry dobře, tak o co jde.
Čtyřka konečně přijíždí a já se brodím prosolenou černou břečkou nástupištěm k zadním dveřím. Zase mi ta sůl určitě vyžere bílé fleky na kozačkách a to jsou zrovna ty úplně nové. Minulý čtvrtek jsem na ně vystála frontu v Družbě, měla jsem štěstí, dostala jsem echo od bývalé spolužačky. Ta teď pracuje na Svazu výrobních družstev a tak informaci o mimořádné dodávce luxusního koženého zboží ze Snahy Jihlava měla z první ruky.
V tramvaji je narváno a nepříjemně vlhké vedro, míjíme zchátralou budovu Nuselského divadla, sem do Tyláčku chodil na operetky už můj pradědeček. Ještě přes most Palackého a konečně Anděl.
Slávka vidím už při vystupování, vypadá promrzle, jak netrpělivě podupává před hodinářstvím, kde máme sraz. „Hani, honem, ať to vyzvedneme a možná pak stihnem ještě vlak v sedmnáct dvacet,“ mává na mě přes ulici.
Když jsme se po svatbě stěhovali k babičce do domu, bylo jaro, všechno kvetlo a s dojížděním do práce do Prahy vlakem jsme neměli problém. Ovšem teď před Vánoci, kdy je tma ráno při odchodu a tma je i při návratu domů, zdá se nám bydlení na venkově poněkud méně idylické.
Hodinář nám ukazuje vyrytý nápis na spodním víčku hodinek a krabičku balí do papíru potištěného absurdním, na popud vyšších stranických orgánů nyní velmi používaným, heslem „Náš zákazník, náš host.“ Pak už poposkakujeme tramvají na Smíchovské nádraží, rychle do přistaveného pantografu, máme štěstí, stiháme to sice na poslední chvíli, ale jedeme.
„Jsem ráda, že tenhle dárek pro babičku jsme zvládli, měla jsem strach, že to tam nestihnou do Štědrého dne vyrýt. Ona hodinky opravdu nutně potřebuje, ty její čtyřicet let staré švýcary, jak ona je hrdě nazývá, jsou zase už v opravně. A dobře, že jsme vybrali značku PRIM, je to u nás už tradice. Ciferník je dost velký, dobře na ně uvidí a líbí se mi tam ta datumovka,“ pochvaluji náš výběr, ale to už vlak v plné rychlosti drkotá po mostě přes Berounku.
Dolní patro našeho domu je úplně tmavé, svítí se jen nahoře u Náhlíků. „Babi říkala, že dneska bude prát, aby to na půdě uschlo před Štědrým dnem. Ona pořád ještě věří tomu, že kdyby o Vánocích na šňůře viselo prádlo, určitě někdo v tom roce v rodině zemře,“ směju se.
Na schodišti se okamžitě po našem vstupu do domu objeví paní Náhlíková. Oči má zarudlé. „Haničko, babičku odvezla sanitka na Zbraslav. Našla jsem ji ležet v bezvědomí v kůlně, kde si dělala třísky na zátop pod kotlem, měla od včerejška namočené prádlo. Už to chudák nestihla vyprat, prý to byl záchvat mozkové mrtvice.“
Nejdřív nepopsatelný úlek, pak zmatená snaha o nějakou smysluplnou činnost. Kdy proboha jede nějaký autobus na Zbraslav? Paní Náhlíková hledá v jízdním řádu, za půl hodiny, tak honem se Slávkem utíkáme zase zpět směrem k nádraží.
Autobus staví na Zbraslavi přímo u nemocnice, sestra je ochotna udělat výjimku a pustit nás na chvíli dovnitř, je to prý vážné, záchvat byl silný.
Úzký nemocniční pokoj, jediné obsazené lůžko u okna. Ale to ne, to není možné, tohle přece nemůže být babi! Brečím nahlas a Slávek mě odvádí na chodbu. Sestra přivádí lékařku, máme si zavolat ráno, zatím je to zlé, moc zlé. Dělají samozřejmě všechno, co je v jejich silách…
***
Blíží se Vánoce, tentokrát uklízím dokonce i zásuvky od sekretáře. Od stěhování na ně nikdo nesáhl, letité upomínky se tam hromadí bez ladu a skladu. Medailónek po prababičce, secesní brož po tetě, dřevěná vyřezávaná krabička. Vím, co v ní je a dnes už mám odvahu ji otevřít. Prohlížím si troje ručně natahovací náramkové hodinky značky PRIM. Jedny z nich, ty nepoužité, které nikdy nikdo na ruce neměl, otáčím a na chromovaném spodním víčku čtu nápis: „Vánoce 1978, Hanka.“