Jdi na obsah Jdi na menu
 


Po úzkých silnicích až na konec země

13. 9. 2019

land-s-end-1.jpg

 

 

 

 

Dartmoor v hrabství Devon je málo osídlené území jihozápadní Anglie, a právě to mě na něm okouzlilo. Místo mnoha mýtů a legend, krásné přírody, volně se pohybujících stád zvěře, místo tajuplné a romantické.

***

Stoupání je stále příkřejší, a silnice velice úzká. Řidič našeho autobusu se ve složitém terénu vyzná a snad nás proveze územím Dartmooru bez úhony. Přesto se mi zdá nemožné vyhnout se protijedoucímu autu. Zatím to nehrozí a já hltám nalepená na okénku okolní scenerii. Slunce střídá mrak a v tlumeném světle je vše okolo romantické. Míjíme několik kamenných stavení a pak už je všude kolem nás fialová barva vřesovišť v plném květu, místy protkaná žlutě kručinkou. Vřesoviště střídají blata s pevnými body odhalených žulových balvanů s šedí skvrn lišejníků.

Najednou autobus staví, ano, už je to tady: proti nám je auto. Vždyť jede vlevo! Na úzké silnici, kde autobus zabírá celou její šířku, si neuvědomuji, že i my jedeme také vlevo. Jsme přeci v Anglii! Všichni zastavují a nastává couvání směrem do příkopu, netrvá to ale dlouho a anglické gentlemanství vítězí, jedeme dál, stále vzhůru.

Ovce s černými hlavami nejsou v Anglii nic zvláštního, pasou se tedy i zde v Dartmoorském národním parku. Občas nějaká ovce stojí zvědavě na silnici, zastaví dopravu i tak dost složitou a nemá se k návratu do stáda. S tím se tady prostě musí počítat.

Když ale přes silnici přechází rohaté, chlupaté stádo skotského skotu, vstáváme všichni ze sedadel a hledíme na to nadělení předním oknem u řidiče. Pak si ale honem zase sedáme, abychom nepřišli o trojici poníků napájejících se z potůčku vlevo od silnice. Dva jsou hnědí, jeden grošák. Vybavuji si obraz Františka Kupky: Radosti života. To už mé nadšení nezná mezí. Podle nálezů archeologů jsou v oblasti Dortmooru poníci přítomni už 3 500 let. Počátkem 20. století se o jejich šlechtění zasloužil princ Edward a využíváni byli při nákladní dopravě materiálu z cínových dolů. Doly už zanikly a mě hřeje na duši, že poníci, ovce i skot si ve zdejší krásné přírodě žijí dnes volně a svobodně.

Svobodně? Tu a tam vidíme u silnice zvláštní značku: Přejíždějte se zvýšenou opatrností. To pak kola autobusu zarachotí na roštu, který má takový rozestup, že my ho přejedeme, ale nožky s kopýtky jím propadnou a tak omezí volnost ovcí, skotu i koníků.

Právě mě zaujaly stopy po těžbě a zpracování cínu, pobořená stavba s vysokým komínem, když autobus opět staví. Tentokrát je to horší, proti nám sjíždí autobus. A dokonce autobus z Brna! Osazenstvo obou autobusů napjatě sleduje obratné pokusy řidičů o vyřešení složité situace, Češi a Moravané si navzájem mávají a posunky se zdraví. Trvalo to déle než předchozí setkání s autem, ale hurá, zdařilo se a my tleskáme coby výraz obdivu k šikovnosti řidiče.

Zastavujeme ve vesničce se středověkým mostem Clapper bridge, začíná se měnit počasí. Od rána nám přálo, ale najednou se spustil drobný, zato hustý déšť. Na okolní krajinu se pomalu snáší mlha a s ní ponurá atmosféra. Nyní už vůbec nepochybuji, že příhoda z Dartmoorské věznice v Princetownu je pravdivá. Uprchlý vězeň po třech dnech na útěku a bloudění blaty rád zabušil na její vrata, aby se mohl vrátit pod její střechu. Stejně tak chápu, proč román Pes baskervilský zasadil Artur Conan Doyle právě sem do Dartmooru.

***

Za řekou Tamar přechází hrabství Devon do hrabství Cornwall rozkládající se na nejzápadnějším poloostrově Anglie. Také my se vydáváme na „konec světa“ silnicí procházející chráněným vřesovištěm Bodmin Moor. Krajina je tu divoká a pustá, jak ostatně výmluvně popisuje Daphne du Maurier ve svém románu Hospoda Jamajka:

„Vichřice lomcovala střechou a lijavec, který na otevřené cestě nabyl na prudkosti, útočil na okna s novou silou. Krajina po obou stranách silnice se táhla bez přerušení jakoby do nekonečna. Žádné stromy ani křoví, ani skupiny stavení, nebo dokonce vesnice, jen nehostinná slatina míli za mílí, tmavá a ničím nepřerušená, prostírající se jako poušť až daleko k obzoru.“

Ano, tak skutečně působí nejchudší část Anglie. Ovšem mě to zde přitahuje svou tajuplností, dokážu si dokonce představit, že bych tady žila. Nebyla bych sama, vždyť Daphne du Maurier oslovil Cornwall natolik, že ve svých devatenácti letech sem přesídlila z Londýna a děj většiny svých románů situovala do tohoto hrabství. Dnes se historie opakuje, mnoho seniorů odchází do Cornwallu trávit čas svého důchodu.

Hospoda Jamajka nezůstala nic dlužna své pověsti a nás zde přivítal vítr a hustý déšť přecházející chvílemi v jemné mžení. Dnešní osamělé kamenné stavení Jamaika Inn by stále mohlo připomínat sídlo vůdce bandy námořních lupičů a té nejhorší lůzy, ovšem nesmělo by před ní parkovat značné množství luxusních automobilů.

 

***

Land’s End, nejzápadnější bod Anglie, nás přivítal velkým zábavním a nákupním komplexem, kterým jsme byli nuceni z parkoviště projít. Divím se anglickým úřadům, že tuhle ukázku síly komerce povolily postavit na tak úžasném místě. My však nemáme sebou vnoučata, která by nás přemluvila k návštěvě pouťových atrakcí, a tak jsme komplex prošli a před námi se otevřel pohled na rozmanité pobřeží s rozeklanými skalami a úžasné výhledy na Atlantik se skupinou ostrůvků a majákem Longships. Stezku na vrcholu útesů lemovala rozsáhlá vřesoviště, jejichž barevnost musela nadchnout každého návštěvníka.

„Konec světa“ na mne zapůsobil nezapomenutelným dojmem a modrý Atlantik ve sluneční záři se mi v mysli vybavuje stále znovu a znovu.

 

Marcela Matějková

http://www.marcela-matejkova-story.estranky.cz/

jamaica-inn-2.jpg