Vánoce a příprava na ně pro mne vždy byly a zřejmě navždy zůstanou tím nekrásnějším obdobím v roce. Začíná to přinesením mechu z lesa na Betlém, nákupem nového daráka, postavení Betléma, chybět nesmí návštěva Rybovy mše vánoční, rozsvěcení adventního věnce, postupně podle jednotlivých čtyř nedělí zbývajících do Štědrého dne. A pak už zdobení stromečku a Štědrý večer, stále stejně tajemný, jako v dětství.

Nic na prožívání Vánoc nezměnila v naší rodině ani komunistická ideologie let padesátých, kdy se křesťanské Vánoce staly nepřijatelným kapitalistickým přežitkem. Roku 1952 tehdejší prezident Antonín Zápotocký sdělil národu, že Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, je symbolem starých Vánoc. Z Ježíška se stal nyní děda Mráz, který k nám přijíždí od východu a na cestu mu září celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.

Tak jsme ve školkách a školách vítali dědu Mráze, ale doma Mikuláše a Ježíška s vánočními koledami, které rozhlas nevysílal. Tradicí u nás bylo, že před večeří jsme se na Štědrý večer pomodlili. Dárky se začaly rozbalovat teprve poté, když celá rodina zazpívala pod rozsvíceným stromečkem koledu nejslavnostnější: „Narodil se Kristus Pán“.

Přišla léta šedesátá a poměry se trochu uvolňovaly. Ve výlohách obchodů se před Vánoci nesměle zatřpytily tu a tam zavěšené vánoční ozdoby a v rozhlase zazněly nové, moderní vánoční písně, ovšem bez zmínek o křesťanských symbolech. Přesto jsme si je oblíbili a třeba „Vánoce, Vánoce přicházejí“, mám ráda dodnes.

V roce 1989 komunistická ideologie padla a Vánoce dnes slavíme zcela svobodně, jak je kde zvykem a jak je komu libo. Alespoň u nás v Česku.

Co si ovšem mám myslet o tom, že v Belgii se podepisuje petice za vztyčení tradičního vánočního stromu v centru Bruselu? Jde o reakci na dohady řady belgických serverů, že hlavní město Belgie letos nezkrášlí strom, který vždy stál na náměstí Grand Place, a to údajně z obav před reakcí místní muslimské komunity, již by nasvícený symbol Vánoc mohl urazit.

I v dalších zemích západně od nás, ke kterým jsme vzhlíželi s nadějí, se dějí divné věci. V Nizozemsku se prý tradiční mikulášské oslavy budou muset napříště obejít bez postavy Černého Petra, od roku 1850 společníka svatého Mikuláše. Černý Petr, jak napovídá jeho jméno, má totiž načerněnou tvář. Vadil černým Nizozemcům a bílým aktivistům, většina ostatních ustoupila.

Doufám, že petice udělala své a tradiční strom v Bruselu vztyčen byl. Doufám, že Černý Petr v Nizozemsku zvítězí alespoň v domácnostech, jak tomu bylo s Mikulášem a Ježíškem u nás za komunistů.

A co mě těší? Třeba to, že hrabě Děpold Czernin se spolkem pro tradiční Vánoce připomínají řadou akcí českému národu význam Vánoc i samotnou postavu Ježíška.

Žijeme v zemi, která stejně jako celá Evropa, stojí na křesťanské tradici a zdá se, že politická korektnost se u nás v Česku drží v přijatelných mezích. Zatím, záleží na nás všech.