„Tak ten je dočista tuhej,“ konstatoval muž s vlčíma očima s úlevou, když prozkoumal nehybné mužské tělo gumovým koncem své francouzské hole. Nález ho očividně potěšil, protože od té doby, kdy byl v invalidním důchodu, postrádal jakékoli vzrušení. Zatímco jeho jezevčík zuřivě štěkal on přemýšlel, jak se v takové situaci zachovat. Tu se k němu svěží travou městského parku přiřítila udýchaná tlustá paní doprovázená několika dalšími zvědavci a hlasitě volala:

     „Já to věděla, já to věděla, už dlouho tady nikoho nezabili.“

     „Nekřičte prosím tolik, chci to oznámit,“ okřikl jí invalida a radši poodešel stranou, aby ho ostatní nerušili.

     Špatné zprávy se zvláště v době mobilů, televize a internetu šíří rychle a navíc v podobných situacích začne působit jakýsi zvláštní zákon přitažlivosti, kdy jsou někteří kolemjdoucí přitahováni ke shluku lidí silou přímo úměrnou jeho velikosti. Na místě hrůzného nálezu se tak zakrátko objevila velice pestrá směsice lidí, z nichž někteří by se za normálních okolností stěží pozdravili, například: elegantní pán s kloboukem, prsatá dáma s výstřihem, opálený kulturista s krémem, nervózní feťačka s jedem, nenápadný důchodce s důchodem a vytáhlý puberťák s uhry. A přibývali další a další. Mezi nimi, se pak jako štika proplétal bodrý pojišťovací agent, který nabízel přítomným životní jistoty.

      Dorazili dokonce  i žáci 8. třídy blízké základní školy, protože zrovna probírali stavbu lidské kostry a učitel Sup se rozhodl jim názorně ukázat, jak vypadá taková  kostra ve skutečnosti. Když se ale Sup nahrbil nad nehybným tělem, zklamaně prohlásil, že očekával kosterní pozůstatky a ne toto, takto že veškerá jeho snaha vedená příkladem Komenského jde do kopru, a že až zjistí viníka, toho šiřitele poplašné zprávy, dá mu bez milosti třídní důtku.

     Očividný nezájem projevil pouze sanitář z pitevny, který na přímou otázku svého čtyřletého synka, co že to je, odvětil:

     „Ále, to je jen mrtvola, takovejch mám plnej mrazák.“

     „Já ci vidět mltvolu,“ žadonil chlapeček.

     „Někdy tě vezmu do práce. Teď mě nezdržuj, chci ještě doma naložit utopence,“ odpověděl s ledovým klidem muže činu.

     Kolem mrtvoly bylo živo. Muž s vlčíma očima všem hrdě hlásil, že to byl on, kdo mrtvolu objevil. Konečne ho někdo poslouchal, a dokonce s neskrývaným obdivem, cítil, jak před ostatními roste, jak je přerůstá, jak dosahuje korun stromů, jak mu ti bezejmenní visí na ústech a nepochybují o tom, co praví, cítil, jak je náhle pro ostatní významný, že o něm budou vypravovat svým známým, že by jej napříště každý z nich pustil sednout v tramvaji, kdyby se pro takovou celebritu hodilo jezdit městskou hromadnou dopravou.

     Jen od policie stále nikdo nepřijížděl.

     Konečně se v parku objevilo nějaké auto, ale nebyli to strážci zákona, to přijížděli hlídací psi demokracie z televize.

      Z auta vyskočila subtilní blondýnka s profesionálním úsměvem a za ní její otrlý kameraman.

      „Tak prosím, kdo toho chudáka objevil?“zeptala se kolemstojících.

    Já, odvětil invalida a počal znovu vyprávět příběh, který kdyby se byl uskutečnil, mohl by se stát předlohou pro filmový horor.

     „Prosim tě, Lucie,“ přerušil je kameraman, „někdo nám furt leze do záběru, strká do mě a není vůbec vidět na to tělo. Vemte to ještě jednou a přímo u tý mrtvoly.“

     Patnáct minut slávy pro muže s vlčíma očima tak mohlo začít, když se ozvalo:

     „Promiňte, ustupte, jsem lékař.“

     Hlas patříl starému pánovi, vysloužilému lékaři, který šel zdravotní vycházkou náhodou kolem. Kruh se neochotně rozestoupil, přičemž se z něj neslo, „to jdete s křížkem po funuse“ nebo „tady pomůže jen hrobník“, avšak jakási zakořeněná úcta k doktorskému stavu nikomu v tu chvíli nedovolila protestovat razantněji.

Starý doktor se sklonil k tělu, chvíli je zkoumal, načež prohlásil, že ten muž je dočista… opilý.

    Bylo to prosté konstatování, které by nejspíše nevyvolalo žádné zvýšené emoce, kdyby před tím nedošlo k utvoření davu s jeho vlastními zákony. Nejdříve se vzpamatoval hrdý nálezce, který zařval :

    „Co to meleš, dědku, ten je úplně mrtvej.“

    A na důkaz svého tvrzení začal do ležícího těla znovu šťouchat.

    To už ale mrtvola nevydržela, pohnula s sebou, dokonce se posadila a tupým, kalným pohledem si začala prohlížet okolí.

     Několik přítomných dam vyjeklo hrůzou. Invalida s vlčíma očima, jemuž se začal rozplývat sen o slávě, začal křičet, né, to je moje mrtvola, já ji našel a nikdo mně ji nevezme, přičemž počal do muže, stiženého pouze těžkou opilostí, bušit holí. Již bylo evidentní, že svou francouzskou hůl ovládal vskutku mistrně a dovedl ji používat nejenom k podpírání své tělesné schránky. Starý lékař, který ctil Hippokratovu přísahu i v penzi se jal opilce-pacienta bránit, ale několik přesných zásahů tvrdé reality, jej přimělo k ústupu.

    Nějaká žena pozdně středního věku se hystericky rozpištěla, že takoví, co se za bílého dne válí v parku jako prasata se sami vyřadili z lidské společnosti a spolu s několika dalšími povzbuzovala invalidu k ještě větší agresi. Ale rány tenkou duralovou holí opilce neznehybnily, naopak jej definitivně probraly, takže se dal na zmatený útěk.

    Invalida jej chtěl za pomoci svého psa pronásledovat, ale v tom se chytil za hrudník, vytřeštil oči a zhroutil se k zemi.

    Dav na chvíli téměř ztichl zcela zaujat vývojem událostí. Kolem šuměly vysoké stromy, jako by se nic nestalo. A stalo se vlastně něco výjimečného?

      „Ty vole, to je story, máme prostě kliku, a podívej na toho jeho zmatenýho čokla, to si diváci zabulej,“ potichu řekl  kameraman směrem ke kolegyni a nepřestával natáčet,  „jen, aby se tu ještě aspoň chvíli nevobjevili policajti.“

     „Buď v klidu, Mílo, jsem si jistá, že ten chlápek volal jen nám. Svý slávy se nakonec dočká, i když si to nejspíš takhle nepředstavoval. Jdeme na to,“ zašeptala  reportérka a vzápětí nasadila profesionálně soustrastný výraz.

      Dav chvíli přemýšlel o tom, co se stalo, a když si uvědomil, že o mrtvolu vlastně nepřišel, naplnilo ho to pocitem zadostiučinění.