Jedinec, který uskuteční něco významného, měl by počítat s tím, že věty, které vzápětí poté vyřkne do éteru, mohou se dostati do učebnic dějepisu. Neměl by proto, s ohledem na děti, hovořit neslušně, i když by to jistě některé děti ocenily, neměl by ani mluvit nesmysly, i když to by zase s gustem ocenila některá média.

Když jsem vystupoval dne 3. 12. 2011 v Praze na Hlavním nádraží z vlaku, žádnou takovou historickou větu jsem nepronesl. Ono se totiž nic tak významného pro lidstvo nestalo, jenom jsem se právě vrátil z Děčína. Ze svého prvního veřejného autorského čtení zaměřeného hlavně na poezii, které proběhlo den předtím.

Do Děčína bych se asi hned tak nepodíval ani se z něj nevracel, nebýt tamního barda Tomáše "Midgiho" Řezníčka a jeho manželky "Elišky" i ředitele Městské knihovny Děčín, Ladislava Zoubka, a hlavně nebýt toho, že jsem před nějakou dobou publikoval některé své básně v časopisu Tvar, čímž jsem se stal viditelným právě až z tohoto města na Labi.

Oni jsou totiž v tom městě lidé, kteří mají poezii nejen rádi, ale snaží se ji i propagovat a nemají ani strach si pozvat na Večer poezie někoho téměř neznámého. To, že mé jméno téměř nikomu nic neříká, jsem ale nepocítil ani jednou, spíše jsem měl pocit, že už mám za sebou pěknou řádku básnických sbírek. Snad i proto jsem nebyl příliš nervózní a čtení jsem si docela užil.

Večer poezie je takové několikrát do roka se opakující, řekněme, poetické představení, které je úzce spjaté s děčínskou knihovnou a na kterém se objevují i básníci kalibru Petra Krále. Jedinec je postaven naproti divákům a z vyvýšeného pódia se je snaží přesvědčit o kvalitě svých básní i o kvalitě svého přednesu. Protože nejde o rockový koncert, nikdo nadšeně nehrozí ani nepíská a umělec se nevrhá po břiše mezi diváky. Rovněž nelze příliš očekávat žádost o autogram na ňadro, alespoň mne nikdo nepožádal, utěšuji se tím, že si přítomné dámy zjistily, že jsem ženatý.

Pokud jde o zmíněnou knihovnu, tak tato instituce také pořádá Literární cenu Vladimíra Vokolka, která je ale určena mladším ročníkům, než je ten můj. Mohl bych se sice pokusit vpašovat do soutěže nějaké infantilní básničky, ale obávám se, že bych byl odhalen, potupen, naháněn po Děčíně až nakonec zahnán do řeky, kde bych byl nucen plouti po proudu jako lachtan Gaston, dokud by mě někdo z našich severních sousedů z toho Elbe nevytáhnul.

Kultura literární se v Děčíně neodehrává pouze v těsné souvislosti s děčínskou knihovnou, známou akcí je například festival Literární Zarafest, pořádaný Iniciativou pro děčínský zámek, kterého se v minulosti zúčastnily i takové osobnosti jako Emil Hakl, Svatava Antošová, Eugen Brikcius či již zmíněný Petr Král. S počátky Zarafestu jsou spojena jména básníků Radka Fridricha a právě Tomáše "Midgiho" Řezníčka, který je, jak jsem měl možnost poznat, ve společnosti velmi oblíbený. Možná z části i proto, jak se chová k ženám; dovede totiž při pozdravu políbit ženu na ručku tak elegantně, že to nemůže vadit snad ani jejímu partnerovi. Avšak nerad bych vyvolal dojem, že všichni si tam líbají ruce, čtou verše nebo je dokonce píší. Jenom mi připadá, že je to jejich literární konání nějak víc vidět. No ale nejen literaturou je člověk živ. To, že jsem po svém vystoupení i něco popil, snad nemusím dodávat. Ostatně, co jiného by se také dalo od kajmaního kavárenského povaleče očekávat.

Když to shrnu, tak jsem přijel, něco řekl a zase odjel. Přijel jsem, mluvil jsem, odjel jsem. Že by toto byla ona věta pro učebnice? Škoda, že mě nepadla v Praze při vystupování z vlaku. Možná by si mě někdo z cestujících všimnul a zeptal se, jestli je mi dobře.