LEKTORSKÝ POSUDEK

Vy mladší se už asi nepamatujete na americký film Love Story, třebaže to byl film velmi slavný a velmi tklivý, američtí hyppies po jeho zhlédnutí seděli na chodnících před biografy a usedavě plakali. (Jen pro úplnost: ve filmu hrál hollywoodský fešák a tehdy  známá filmová hvězda Ryan O’Neal a méně známá, avšak velmi krásná hvězdička Ali MacGraw.) Film byl pohotově natočen ještě v témže roce 1970, kdy vyšel román Ericha Segala Love Story, a rázem se z něho stal veleúspěšný světový bestseller. Román už asi neznáte, ale autora patrně ano, Erichu Segalovi i v češtině vyšla (a dodnes vychází!) řada čtivých románů, i  když světový věhlas Love Story už nikdy nezopakoval.

      Proč vám to ale vyprávím?

      Segalův román Love Story a Mirkova povídka Romance o podzimním výtržnictví, jsou sice jak jen možno rozdílné, ale jisté konotace obou láskyplných příběhů bychom určitě našli. Jistě bychom tak dospěli k zajímavým, až překvapivým závěrům, ale my tu nejsme proto, abychom  rozebírali záležitosti srovnávací literatury. O Love Story se tu zmiňuji z jiného, a z našeho hlediska podstatnějšího důvodu. Hned na začátku úvodní věty prý nebyl Segal stále spokojen a donekonečna ji přepracovával. Říká se, že napsal desítky a desítky verzí oné úvodní  věty (jsou prý uloženy kdesi v muzeu), až konečně dospěl k žádoucímu výsledku. Uvádím tu větu v českém překladu (Erich Segal, Příběh jedné lásky. Melantrich, Praha 1981):

      Co můžete říci o pětadvacetileté dívce, která zemřela?  

      Anglicky to zní asi pádněji, stejně jako titul Love Story, ale i v češtině je tato věta magická tím, že se od ní odvíjejí kratičké, téměř žalozpěvné výkřiky vypravěče, postavy mladého manžela zemřelé dívky, a především tím, že celý román jí fatálně předznamenává, nese pečetě všech příběhů. A právě to mi připomněl Mirek Paulíček v úvodní větě jeho povídky. Stejně jako v Love  story je to věta velice  prostá, nanejvýš stručná, jasná, pádná, pronikavá, vyjadřuje nejhlubší podstatu, obnažené jádro příběhu: Vladimír dočetl knihu a  shledal, že je zamilován do hlavní hrdinky.  Opakoval jsem tu větu znovu a znovu, a spolu s ní se mi vracel dávný citát z úvodu Love story.

      Nu dobře, věta  je to prostá, stručná atd., to ano,  říkáte si možná, ale proč, proboha, náš lektor dělá kolem jedné věty tolik řečí?!

      Inu proto, že tu nejde o přesnost jen jedné věty samé, nýbrž o přesný význam celého textu. Nikoli náhodou se Erich Segal tolik trápil s úvodní větou. Dobře věděl, že do značné míry se v ní rozhoduje o povaze rukopisu jako celku. Mnohým autorům, zvláště těm citlivějším či intuitivnějším, proto velmi záleží na tom, jak své psaní nasadí, neboť takovým způsobem se text potom odvíjí dál. Vinou nesprávného nasazení, a často už jen úvodního slova, se  autor může dostat do slepé uličky, a kajícně se potom musí znovu vrátit na samý začátek. Podobně funguje houslistovo nasazení smyčce na  struny. Proto vám důrazně doporučuji: pozorně, promyšleně  važte počátek svého textu. Vyplatí se vám to!

      Pravda, trochu jsem odskočil z lektorského posudku k přednášce. K úvahám o prvních větách  mě přiměla Mirkova povídka. Jak už jsem řekl, úvodní autorské nasazení povídky Romance... je dokonalé a přesné.  Předcházel mu dobrý námět a téma, po něm následovala fabule a syžet s kompozicí, jazykem a stylem. Dokonalá a přesná je pak i celá povídka. Do značné míry jí ovšem vděčí právě  úvod, který jsem považoval za nutné pojednat.

      Povídce  Romance o podzimním výtržnictví nelze lektorsky nic vytknout (až na nepatrné redakční zásahy), mohu ji jen pochválit. Obzvláště v titulu  mě potěšilo podstatné jméno výtržnictví.  Autor s ním překvapivě a nápaditě  spojil vytrhávání stránek v knize. Slovo výtržnictví neologismem sice není, zato je to svého druhu skvělé, nevídané neologické synonymum.

      O ještě jedné věci se musím zmínit. Nejde o připomínku, spíše o názor, úvahu, nanejvýš možná podnět. Předčasem jsem lektoroval posudek Mirkovy povídky Květinka a všiml jsem si jistého posunu v syžetové poloze v autorově literární tvorbě. Povídka to byla stále ještě bizarní, ale o poznání méně jí bylo ironie, sarkasmu,  výsměchu i absurdity. Mirek pojednou jako by trochu ubral fantasmagoričnosti svého jedinečného literárního světa a jako autor se stal mírnější, vlídnější, shovívavější. Nic proti tomu. I tak to stále byl Mirkův fantasmagorický svět, který obdivujeme a máme rádi.

      Nad dnešní povídkou jsem si ale všiml ještě něčeho jiného, a patrně podstatnějšího, co jsem minule bohužel přehlédl. Mirkovy povídky nejenže nikdy nebyly prvoplánově realistické, nýbrž byly přímo protikladem realismu, alespoň toho, za nějž se obvykle považuje.  Příkladů je bezpočet a jistě je nemusím dokládat. Jinými slovy: povídky, jejich příběhy a postavy, se ve  skutečnosti prostě nemohly stát. Nyní jsem po přečtení povídky Romance... k svému úžasu zjistil, že to už není pravda. Ponechme stranou literární jazyk a styl, humor a vtip, ponechme z příběhu jen fabuli. Postavu takového člověka si pak poměrně snadno představíme ve skutečnosti, takový člověk může opravdu existovat. Bude to pochopitelně člověk psychicky nemocný, ale nikterak výjimečně.

       Já vím, povídku nelze oddělit od  jazyka a stylu, humoru a vtipu (zvláště Mirkovu!), vypreparovat ji na fabuli. Teoreticky to ale možné je. V dřívějších povídkách našeho milého autora to nebylo možné ani teoreticky. Ve své literární tvorbě Mirek tehdy svobodně, volně a lehce překračoval veškeré zákonitosti lidské i materiální, biologické i fyzikální, prostě fantasmagorické. V takovém případě by povídka Romance o podzimním výtržnictví klidně mohla (a měla) končit například dívkou, která se zhmotnila velikou Vladimírovou touhou. Nebo jinak. A zas bude po realismu!

      Mirek se svou nynější povídkou nic dodělávat pochopitelně nemusí,  nadále to bude povídka výborná a nadále z ní budu mít radost. Pouze chci Mirka požádat, aby o mém názoru a úvaze trochu popřemýšlel. Řekněme jako malé ostražité memento. Člověk, zejména autor, a zvláště mladý autor nikdy neví...

                                                                       Mgr. Jiří  Polák