V  jedné zoologické zahradě měli neobyčejně moudré slony. Jejich chápavé choboty se často chápaly plnicích per a sloni spisovali nejrůznější pojednání o životě společenském, vztazích mezi živočišnými druhy či o činech obsluhujícího personálu. Spisů přibývalo a brzy přestalo býti zřejmé, který pohled je čí, jaká myšlenka zrodila se v které hlavě, jaký slovní obrat je toho kterého slona. Zamyslivše se nad tímto problémem kolektivně, vynašli sobě několikero pravidel, jimiž věda v zoologické zahradě říditi by se měla. V činnosti slonů rázem zavládl kýžený řád.            Pevná pravidla také zvířátkům brzičko umožnila poměřovat navzájem své výkony. Paní pokladní stanovila výši odměn za kvalitní odborné texty – nejvýše byly hodnoceny publikace uveřejněné v cizích zoologických zahradách, neb co jen může věda učinit více nežli expandovat za hranice domácích plotů, ohrad a klecí. Moudří sloni bádali a psali, počítali své akademické výsledky, užívajíce nejrůznějších indexů a kvocientů, rozverně se hašteřili a vzájemně na sebe potrubovali skrze umístění na předních příčkách badatelského žebříčku. Veskrze způsobně však dbali jeden druhého, náležitou úctu schopnějším projevujíce. Jednou se sloni sešli okolo nástěnky, na níž paní pokladní pravidelně zveřejňovala výsledky vědecké komunity. Kolektivně strnuli v úžasu, zraky své třeštíce. První místo ve vědecké produkci patřilo opičákovi… Opičák nikdy nevynikal žádným neobvyklým umem intelektuálním. Zato byl nesmírně ambiciózní a více než pávovsky nadutý. Vždy, když se naučil něco nového, dokázal prosedět mnohé odpoledne posmívaje se okolní zvířeně, že dokáže to, co ona ne. Smál se plameňákům, že neumějí číst, hadům, že neovládají logaritmy, ba i nad sovu se vyvyšoval, vychvaluje svou schopnost doplnit zpaměti Mendělejevovu tabulku chemických prvků. Když ho jednoho sychravého odpoledne zahnalo hejno rozlícených kolibříků do hloučku nevrlých tuleňů, rozhodl se napsat knihu o tuleních. Kniha to byla obsáhlá, leč obsahu mdlého. Sloni, kteří ji četli, shodli se v názoru, že je to publikace nevalná. I sami tuleni se v textu jen stěží poznávali. Pouze opičák své dílo pokládal za počin vpravdě mistrovský. Veškeré kritické hlasy označoval za závistivé brblání neplodných úst. Vzápětí se rozhodl jíti ještě dále. Rozesílal některé kapitoly své knihy do okolních zoologických zahrad, zda by je v tamních prestižních časopisech nebyli ochotni otisknout coby článek. I přihodilo se, že některé redakční rady text přijaly. Málokterá zahrada měla totiž tuleně, tudíž byl jakýkoliv článek o nich považován za látku značně exotickou…  A tak se opičákovi podařilo v počtu publikací předehnat slony, aniž by do svých pochybných článků napsal jedinou novou větu. Stal se i nejcitovanějším tvorem v zahradě, neboť často a se zalíbením citoval ve svých textech sebe.  Slonům byla tato skutečnost jen pramálo pochuti. Nebyli ale nikterak pomstychtiví, rdousit chobotem opice jim nepřipadalo správné.Vrátili se do svého pavilonu, obávajíce se příchodu dalších takových opičáků. Brzy se však opět zahloubali do svých vědeckých problémů, na nic zlého již nemyslíce. Věděli, že opravdová věda není jiná než krásná. Jejich čistá sloní srdce v ní nalezla útěchu i další radost. A opičák? Ten se ve své kleci hurónsky smál, řehtal se slonům, které tak převezl. Uchvácen sám sebou rozhodně nepřestal publikovat své stále stejné texty. A jestli nevymřely odborné časopisy, publikuje dodnes. A co vy? Máte ve své zoologické zahradě také opičku? Kupte jí banán!