Jdi na obsah Jdi na menu
 


Miroslav Paulíček: Kdo zhrdá papírem

13. 9. 2010

Miroslav Paulíček: Kdo zhrdá papírem

(Věnováno Jiřímu Polákovi a jeho kurzu tvůrčího psaní)

 

Soňa šla ulicí a rozverně si pohazovala rohlíkem. Občas jej pevně sevřela v dlani a udeřila jím o zeď domu. Když byl rohlík dostatečně naklepán, lačně se doň zakousla. Náhle před sebou uviděla mladíka, kterak fixem cosi píše na své lýtko. I chtěla se zeptat, jaký je důvod jeho počínání, leč vydala ze sebe jen několik nepříliš artikulovaných zvuků.

     Mladík přestal psát a řekl: „To si musíte nejdřív vyndat ten rohlík z pusy, když chcete něco říci.“

     Soňa kvapem spolykala zbytek pečiva a srozumitelně se otázala: „Proč si čmáráte na nohu?“

     „Jsem spisovatelem a publicistou. Jméno mé jest Alois.“

     „No ale proč si čmáráte na nohu.“

     „Noha je noha,“ pronesl Alois moudře.

     „A papír je papír,“ namítla Soňa.

     „Vidíte, to mne nenapadlo…“

     „No ale proč právě noha?“ vyzvídala Soňa, rozhodnuta přijít věci na kloub.

     „Protože noha je vždy po ruce, což se o papíru říci nedá. A nohu lze také umýt. Papír se mi umýt dosud nepodařilo,“ pravil Alois a důkladně si Soňu prohlížel. Byla oděna velmi spoře, na sobě měla jen jakýsi pruh zelené látky. Její široké boky, takřka mužsky mohutný břich naditý rohlíky, mocně vyvinutá hruď, olbřímí hýždě, vysoké čelo, stehna zvící koňských byly nepopsanými stránkami, nekonečným množstvím stránek. Ne, nemohl si nechat tuto příležitost ujít. „Víte, právě píši entrefilet. To je tak na lýtko. Když drobet přetahuji, tvořím kurzivky. Na stehno píši sloupky. Někdy se rozepíši na obě nohy, a když se při tom ještě zasměji, mám fejeton. Na nohy klidně hodím i esej – vcelku obstojně se vyznám v mineralogii, botanice a speleologii. Čas od času se celý popíši povídkou nebo na sebe načrtnu nějakou tu črtu.“

     „No ale to je vzrušující! Přála bych si být u toho, když se proud vašich slov noří do kůže a vaše tělo se stává povídkou…“ pravila Soňa zasněně.

     „Mým snem vždy bylo napsat novelu, leč mé tělo na ni svým povrchem nestačí. Staňte se, prosím, mým papírem. Nejprve popíši sebe, potom vás a strhující závěr mi napíšete na záda, tak jak vám jej budu diktovat. Pojďte, bude to úžasné.

 

     Soňa nadšeně souhlasila a šla s Aloisem do jeho malého útulného domku. Tam se důkladně omyli, jako by společně nakupovali celé balíky sněhobílého papíru. Potom se dal Alois do psaní. Soňa si dlouho nemohla zvyknout na mikrofix, v některých tělesných partiích ji lechtal. Vždy, když sebou trhla, Alois přetáhl písmeno a musel v tom místě dívku umýt. Také bylo třeba, aby Sonin břich byl stále naditým, a plocha pro psaní tudíž dostatečně rozsáhlou. Místní pekař proto neustále dodával čerstvé pečivo a Soňu jím krmil. Za dva týdny byla novela hotova a Alois se Soňou se odebrali do nakladatelství.

     Nakladatel Pivo Kovový novelu zběžně přelétl okem, pokýval hlavou, promnul si šedý plnovous a pravil: „Není to špatné, ale chtělo by to zredigovat.“ Poté vzal obyčejnou tužku a začal na Soně upravovat slovosled.

    Soňa zaječela, vyběhla z nakladatelství, a stále ječíc, uháněla k mostu přes řeku. Přelezla zábradlí a vrhla se do momentálně velmi rozbouřených vod. Nalezli ji utonulou na žulovém balvanu, na nějž byla vyvržena běsnícím živlem. Text na její kůži byl nečitelný…

     Alois se smutně sklonil nad utonulou Soňou a zašeptal: „Papír je papír.“ Potom šel do drogerie a koupil dvacet rolí toaletního papíru na román.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář