Druhou verzi této povídky jsem otvíral s mimořádným zájmem, ba přímo napětím. Nebylo divu. Už první verze Křídel nás zaujala. Lidský, společenský i profesní úředníkův nezadržitelný pád, vyvolaný palčivou touhou, avšak nemožností ji naplnit, se autor jakoby zdráhal ten katastrofální pád dokončit. Já vím, ono to není jen tak, spáchat sebevraždu, a to ani v povídce. Pan Petr mnohem raději nechal konec příběhu otevřený, ať si jej čtenář tak nebo onak domyslí sám.             U některé povídky je to možné, ba dokonce žádoucí, nikoliv však u Křídel. Žádná možnost „tak nebo onak“ neexistuje. Logika příběhu, a tedy i syžetu, je neúprosná a jednoznačná. Platí to i o autorovi a nemůže se jí vyhnout. Čtenář to ví,  a otevřený konec by považoval za       - řekněme - estétskou změkčilost.

      Jak se dalo očekávat, pan Petr mě nezklamal. Učinil to, co jsem mu doporučil a co bylo nezbytně nutné: zkrachovalého úředníka Nováčka nechal s věže skutečně skočit. Avšak nejen to, ještě mnohem, mnohem víc! A povídku tak dovedl k naprosté dokonalosti. (Slovo dokonalost jsem musel napřed omésti od pavučin, protože je v lektorských posudcích téměř neužívám…)  Pan Petr sice nechal ubohého úředníka skočit s věže, ale s jeho sebevraždou se nesmířil, a tak pan Nováček přežil. Příběh ani syžet to ovšem vůbec neřešilo. Sebevražda se tu dál hrozivě tyčila jako nelítostné a neodvratné memento. Jiné řešení povídka neměla.  Proto se autor nesmířil se samotnou povídkou. A jsem hluboce přesvědčen, že nezbytnost sebevraždy přiměla pana Petra nejen ke změně fabule, a dokonce nejen ke změně syžetu, ale i  nelehká úvaha o samém jádru povídky, ke značné změně tématu. Předtím ovšem musel pan Petr znova přemýšlet o psychologii osudové lidské touhy a toho, co se v ní s  člověkem děje, jak ho proměňuje. Myšlenky a závěry, k nimž Petr Štrunc dospěl, byly autorsky možná trochu bolestné, možné úlevné, možná smíšené. V každém případě však promyšlené, správné a moudré. Postava úředníka se v druhé verzi nestane troskou spalovanou zničující touhou, nýbrž aktérem podivuhodné, téměř dobrodružné historie dílem se odehrávající v jeho mysli, náhle a nakrátce vyvolaná zázračným dotykem nesmírné touhy, zažehlé úžasem, radostí, krásou i nostalgií. Netvrdím, že touha nemůže být také zničující, v literatuře je podobných příběhů nemálo, zejména v milostných vztazích, od Anny Kareniny po Lolitu, a netvrdím, že první verze Křídel není možná. Tvrdím však, že na takový příběh nestačí jen popsaný jev, nýbrž složité, rozsáhlé a rozvíjející se příčiny, tedy nestačí povídka, nýbrž přinejmenším novela. Proto Petr Štrunc zvolil správně. A ve spojení s výborným,  svědomitým jazykem a vytříbeným stylem proto mohu, ba dokonce musím použít slova dokonalost. Činím tak nesmírně rád, třebaže musím to slovo omésti od pavučin.

       Pane Petře Štrunci, upřímně vám gratuluji!

                      Mgr. Jiří Polák