Na sám fejeton Rohy by nebylo zapotřebí lektorského posudku, žádné chyby či nedostatky syžetové, natož gramatické nebo stylistické vůbec nepřipadají v úvahu, na to je autor v textu velmi pečlivý, pozorný, přesný, umí bedlivě vážit slovo a jeho významy, obsah, smysl. Velmi si toho vážím, a na rukopisy pana Petra se vždy těším, byť jako lektor jsem nezaměstnaný (lektorské připomínky naštěstí mohu přece jen tu tam uplatnit na syžetu, na povídkách pana Petra…). Zcela bez práce ale nejsem ani dnes. Uvědomil jsem si to nad tímto fejetonem, třebaže fejetonu se vlastně přímo netýká, zatímco se to přímo týká především čtenářů, z nichž někteří jsou sami autoři, tedy i Kajmani. A proto s vámi chci hovořit o nenápadném, avšak o to šalebnějším problému. Přesně řečeno, stalo se tak díky mé ženy Hanny, když si fejeton Rohy přečetla: rukopis se jí samozřejmě líbil, ale málo platné – s o něco menším nadšením, než jaké druhdy vyvolal skvělý fejeton Petra Štrunce O kamení. A tu padla kosa na kámen a rozsvítila oslnivou jiskru. Jsem si totiž jist, že většina z vás podobné pocity bude mít, když budete srovnávat uvedené dva fejetony. Ten pocit je ale špatný rádce, klamný až záludný. Stejně jako není možné srovnávat nejen rukopisy různých žánrů, ale i rukopisy jediného žánru. Není to otázka čtenářských pocitů, nýbrž jasná, přesná autorská volba syžetu. Pocity čtenářského nadšení není nutné potlačovat, ale také není možné je literárně v tomto směru srovnávat, čtenářské pocity nejsou literárně relevantní, podstatné. To je oč tu běží.

Vraťme se na fejeton O kamení v rubrice Ukázky z tvorby na naše webové stránky a uvědomme si konkrétního rozdílu syžetů mezi dvěma fejetony. První fejeton obsahuje snad všechny možnosti týkající se slova kamení, a to nikoli jen běžně užívané, v obvyklé konkrétní věcné podobě, nýbrž i jako v podobě velmi neobvyklé, k nečekaným obrazným pojmenováním, dokonce až  k homonymům nebo k vysoké či vzdálené hyperbole, zkrátka vše, co se jakkoli týká třeba jen náznaku kamení náš autor ve fejetonu zaznamenal a použil. Bohatá struktura není záležitostí jen poetiky tohoto fejetonu, ale stejně půvabné poezie. Není divu, že fejeton pana Petra nás nesmírně nadchl. Ve srovnání s tímto fejetonem a našeho nadšení nám dnešní fejeton Rohy vyvolává poněkud odtažitý pocit chudého příbuzného. Nezaslouženě a hrubě nepravdivě, pravím! Naštěstí fejeton to netrápí, fejeton i autor vědí své. Pouze my bychom se měli trochu trápit, pouze my jsme úplně nepronikli k jiné poetice, k jiné poezii, k jinému syžetu, což je jenom naše škoda.  Autor vede fejeton Rohy jinou cestou. Sice také zaznamenává možnosti týkající se rohů, ale výhradně v konkrétním, faktickém významu. Homonymitu rohu, respektive parohu výslovně ponechává stranou. I tak autorův pohled na rohy nebo nároží není rozhodně chudý, protože je zřejmě i komplexní, a nápaditě je umí analyzovat. Není to ohňostroj ani katedrála, ale krása ani poezie se tak neměří. Ostatně ohňostroj ani jediná betlémská hvězda, Dientzenhoferův chrám svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze ani jeho kapličku vysoko na Broumovských stěnách není v jistém ohledu vůbec možné srovnávat. Čtenář si to někdy musí objevit sám. Jeho poznání je o to cennější, hlubší, pronikavější, trvalejší. Posléze zjistíme, že náš úžas vyvolávají nejen výbuchy a nádherné barvy ohňostroje od obzoru k obzoru, ale i nehybný, klidný plamínek svíčky v temné místnosti, který může probouzet netušené pocity, city a myšlenky. A to věru stojí za to, byla by škoda jemných, nenápadných poetických fejetonů! Tak jak nám to promyšleně ukázal ve fejetonu Rohy náš autor. Panu Petrovi děkujeme a blahopřejeme.     

Mgr. Jiří Polák