Šprty nikdo nemá rád. A není to snad ani tím, že jsou vždy připravení, vymydlení, mají naleštěné boty, pozapínané všechny knoflíky a odvádějí práci včas a bez chyb. Hlavní důvod bude nejspíš v tom, že jsou to suchaři. Prostě nemají šťávu. Jedním takovým sucharem, byl i pan Nováček. Pracoval, jak hrdě říkal, ve státní správě. Byl zástupcem zástupce vedoucího odboru a byl jím už dlouho. Přesto, že zadané úkoly plnil přesně a spolehlivě, přesto, že zákony, vyhlášky a nařízení znal, jako by je sám tvořil, přesto, že neznal dovolenou ani náhradní volno, přesto, že v práci byl první a poslední odcházel, kdykoliv se povyšovalo, byl jaksi opomenut. Ale to se mělo změnit. Zítra odchází do důchodu starý Kopřiva. Však už bylo načase. Přesluhoval víc než pět let. A navíc, pan Nováček má zítra narozeniny. Jestli teď nepovýší, tak už nikdy. Ráno vstal o hodinu dřív, zacvičil si, pak se osprchoval a oblékl si nové spodní prádlo. Skoro čtvrt hodiny stál před skříní a vybíral ten nejvhodnější oblek. V tomhle jsem se ženil. Říkal si v duchu s mírnou nostalgií. Ale asi bych se do něj nevešel. Tenhle bude lepší. A vytáhl tmavě modrý s jemným proužkem. Měl jsem ho na sobě vlastně jen jednou. No jo. Už to budou tři roky, co jsme se rozváděli. Stejně nechápu, co na něm viděla. Vždyť se mnou jí nic nechybělo. Měl pravdu. Nic jí nechybělo. Pan Nováček, byl totiž to, čemu se říká vzorný manžel. Vařil, pral, žehlil, luxoval, prach utíral a každou chvíli přinesl své ženě květiny. Zpočátku jí to dělalo dobře, časem jí ale začal lézt na nervy, ale těšila ji závist kamarádek, které měly chlapy, co doma nehnuli prstem a chodili na pivo a na fotbal. Když pak sama takového potkala, odstěhovala se k němu ze dne na den. Ráno bylo jak malované a pan Nováček měl chuť zpívat si s ptáky v parku. Povýšení, povýšení nad něj není, nad něj není. V kanceláři na stole srovnal psací potřeby podle velikosti a barev, a protože do porady zbývalo skoro půl hodiny, stačil vyřídit dva spisy. Pak si před zrcadlem upravil kravatu a vydal se vstříc novým zítřkům. „Dámy a pánové,“ začal náměstek, „dnes je mezi námi poslední den náš milý kolega, poctivý a pracovitý úředník, pan Václav Kopřiva. Jménem vedení našeho úřadu, vám, pane Kopřivo, přeji mnoho let klidného a spokojeného důchodu.“ Pak otevřel aktovku a vytáhl z ní velkou obálku.„A zde je pro vás dárek na rozloučenou.“ řekl a chystal se odejít. „Ještě jmenovat nástupce.“ šeptla náměstkovi sekretářka Jiřinka a pan Nováček zpozorněl. Teď to přijde. Konečně zadostiučinění za léta poctivé práce. „Málem bych zapomněl,“ řekl náměstek, „nástupcem pana Kopřivy na místě vedoucího odboru jmenuji zde přítomného pana Krahulce. Děkuji a poradu končím.“ Kdyby Nováček neseděl, asi by upadl. Krahulec. Ten drzý spratek, který přišel před rokem ze školy a neumí napsat ani úřední dopis. To je konec. Nadosmrti zůstanu posledním poctivým volem, po kterém se všichni svezou. Seděl v rohu a tupě zíral do zdi, zatímco ostatní odešli po své práci. Kopřiva se chtěl ještě naposled rozloučit se svým stolem, ale ten již obsadil Krahulec a obklopen svými vrstevníky a bujarým veselím řešil cosi veledůležitého. Usedl tedy k Nováčkovu stolu. Tak copak jste mi to dali, řekl si a roztrhl velkou obálku. Vypadl z ní šek na deset tisíc korun. No vida. Za ním vyklouzla malá bleděmodrá obálka se žlutým nápisem FIRMA ÚŽAS. Nebyla zalepená. Kopřiva ji otevřel a vytáhl z ní kartičku ve stejných barvách.
POUKAZ NA TANDEMOVÝ SESKOK
platí pro jednu osobu.
uskuteční se 3. května ve 14 hod. na letišti TOČNÁ
Oni mě snad chtějí zabít, nebo co. Kopřiva strčil kartičku zpět do obálky a chystal se obojí roztrhat. Při tom pohybu ale zahlédl v Nováčkově kalendáři červeně zatržené dnešní datum a pod ním „MÁM NAROZENINY“ a hlavou mu bleskl nápad. Vložil malou modrou obálku do větší, úřední a úhledným písmem na ni napsal: Vše nejlepší k narozeninám. Pak ji položil na stůl a odešel.
Když se Nováček vzpamatoval, učinil rozhodnutí. Musím dát výpověď. S takovou ostudou tady nemůžu zůstat. Zvedl se a šel ke svému stolu. Spatřil obálku a zvlhly mu oči. Nezapomněli na mě. Rozhlédl se po kanceláři, ale nikdo si jej nevšímal. Nechtějí mě přivést do rozpaků a tak dělají jakoby nic, pomyslel si a třesoucí se rukou otevřel to překvapení.
Panebože. Smluvili se na mě. Nováčkem projela vlna vzteku. Chtějí mě úplně zničit. Všichni vědí, že se bojím i na štaflích. Ne! Tady nebudu ani den. Hodil poukaz do koše, přitáhl si klávesnici a začal psát výpověď.
Pak se zarazil, chvíli koukal na monitor a potom počítač vypnul. Žádnou výpověď. Skočím. Při mé smůle se mi neotevře padák. Pak budete všichni litovat, že jste mi dali takový Danajský dar. Ale už bude pozdě. Já budu rozmáznutý na zemi a vy všichni to budete mít do smrti před očima. Sáhl do koše pro modrou obálku, strčil ji do náprsní kapsy a šel domů.
Třetího května byla hned následující neděle. Nováček dorazil na letiště těsně po dvanácté, zaregistroval se a posadil se na lavičku tak, aby viděl každého, kdo bude přicházet. Nepochyboval, že přijdou všichni. Každý musel dát aspoň tři stovky a to je na ty skrblíky dost, aby si to někdo nechal ujít. Opájel se představami, jak se chlapi hroutí a ženské hystericky ječí, až se rozplácne před nimi na trávníku, že málem přeslechl, jak vyvolávají jeho jméno. Vyskočil a rozhlédl se. Žádná známá tvář. Nepřišli. Ani na moji popravu nepřišli. Dobře vám tak. Zítra si to přečtete v novinách a budete litovat, že jste u toho nebyli.
Pohodil hrdě hlavou a vykročil k letadlu. Pozdravil se s instruktorem a sedl k okénku. Jak sílil řev motorů, a vzdalovala se plocha letiště, klesalo Nováčkovo sebevědomí, vztek polevoval a křivda už nebyla tak hořká. Zato žaludek se svíral a srdce se mohlo strhat, jak pumpovalo.
„Tak jdeme na to.“ řekl instruktor a připoutal Nováčka k sobě.
„Já..já..ne..ne..nemů..nemůžu“ blekotal Nováček, ale než to dořekl, svištěl mu kolem uší vítr neskutečnou rychlostí. Rval mu vlasy, nadouval tváře a najednou ten příšerný strach zmizel.
Nováček roztáhl ruce jako by to byla křídla a celým tělem se mu rozlil ten omamný, úžasný, nepřekonatelný, báječný pocit volnosti a svobody,
o kterém snil jako kluk, když pozoroval dravce kroužící nad jejich zahradou. Pak to škublo, let se zpomalil, ale on se dál cítil ptákem a přál si, aby ten okamžik nikdy neskončil.
Druhý den poprvé v životě zaspal. Celou noc měl divoké sny,
ve kterých jej rodiče neustále kárali a trestali, on ale nevěděl proč, a ať dělal, co dělal, pořád to bylo špatně. Probudil se za svítání zpocený a roztřesený.
Ujistil se, že vše byl jen sen a na chvíli ještě ulehl. Usnul okamžitě, ale sen přišel tentokrát jiný. Seděl na stromě, na nejvyšší větvi a pozoroval, jak se k němu plíží kočka. Chtěl ji pohladit, ale místo rukou měl křídla. Jsem pták, zhrozil se. Na okamžik jej zachvátil strach kořisti před predátorem, ale pak se odrazil a letěl. Mával křídly jako zběsilý a stoupal kolem stromu, pak nad domy a nad lesy a louky. Ve velkých kruzích plachtil vzduchem a znovu prožíval ten skvělý pocit ze včerejška.
Přišel pozdě o dvě hodiny. Novopečený šéf Krahulec si ho hned pozval do kanceláře a začal si na něm trénovat autoritu.
Nováček ale Krahulce neposlouchal. Jen se na něj nepřítomně díval, zatímco jeho mysl kroužila nad krajinou.
Ten nedělní zážitek byl tak intenzivní a tak opojný, že si jej neustále přehrával a vychutnával. Spis, který by jindy vyřídil během několika desítek minut, ležel na Nováčkově stole celý den, aniž v něm přibyla jediná poznámka. Seděl zády do místnosti a nepřítomně zíral z okna. Nevnímal posměšné poznámky kolegů z kanceláře a neprobral se, ani když se na něj chodili dívat úředníci z jiných odborů. Jen málokdo si nechal ujít příležitost vidět pana Dokonalého, jak sedí a nic nedělá.
„Hodláte tu spát, nebo můžu vyluxovat i tady.“
To ho probralo. Rozhlédl se po místnosti a s překvapením zjistil, že kromě něho a uklízečky už tam nikdo není.
„Promiňte. Už jsem na odchodu“ vysoukal ze sebe, popadl aktovku a kvapně odešel.
Vykročil z úřadu k autobusové zastávce, ale v polovině cesty si uvědomil, že se mu nechce domů. Minul stanici a pomalým krokem se vydal lhostejno kam. Nastával vlahý jarní večer a on neměl kam spěchat.
Bloumal uličkami kolem řeky a cítil se naprosto volný. Nasával vůni kvetoucích šeříků, nastavoval tvář teplému vánku a znovu a znovu se opájel svým včerejším zážitkem.
Došel na nábřeží, usadil se v zahrádce restaurace a se sklenkou vína v ruce pozoroval, jak slunce pomalu mizí v červáncích na horizontu za řekou a s lehkým úsměvem na duši si užíval to slastné nicnedělání. Nikdy moc nepil, ale dnes mu chutnalo. Vypil celou láhev a na cestu domů si vzal taxi.
Když otevřel dveře a překročil práh bytu, jako by se octl v jiném světě. Prošel ztemnělou kuchyní do pokoje, spoře osvíceného pouličními lampami a jeho včerejší křídla volnosti se proměnila na okovy samoty a beznaděje s takovou silou, až se mu podlomila kolena. Otevřel barovou skříňku, vzal z ní jedinou láhev, kterou kdysi od někoho dostal a ani nevěděl co v ní je. Usedl do křesla, nalil si jednu sklenku, pak druhou a další a další, dokud se nesvalil na zem, zoufalý a zpitý do němoty.
Ráno ho probudila žízeň a nesnesitelný bolehlav. Ovázal si hlavu mokrým hadrem a pil co našel. Lák z okurek, pivo z plechovky, vodu z vodovodu, hlt mléka, jen zbytek z noční lahve se dopít neodvážil. Žízeň za chvíli polevila, ale hlava jakoby měla každou chvíli explodovat.
Nevěděl, co by mu pomohlo, ale tušil, že v lékárně mu poradí. Oblékl si zmuchlané sako a nejistým krokem se vydal hledat lékárnu. Došel až na náměstí, kde se vedle kašny procházelo hejno holubů. Znovu ucítil na jazyku hořkost minulé noci a hrudníkem mu projela jehla vzteku. „Vy hnusný, blbý, podělaný ptáci!“ vykřikl a vrhl se mezi ně, s šílenou touhou všechny najednou chytit a zardousit.
Holubi zatleskali křídly, zatočili se kolem kašny a posadili se na ochoz kostelní věže. Nováček vyběhl za nimi po schodech až nahoru, ale jak se objevil na ochozu, hejno se sneslo zpátky na dlažbu náměstí.
V tu chvíli ucítil, jak mu vítr foukl kolem uší a načechral vlasy. Zachvěl se. Vylezl na zábradlí a rozhlédl se kolem. Svět pod ním se najednou znovu zdál krásný a jednoduchý.
„Člověče co to děláte!“ vykřikl zadýchaný kostelník, „hned slezte dolů!“
„Nechci.“ odpověděl klidně Nováček.
„Chlape, neblbněte. Chcete se snad zabít?“ naléhal kostelník.
„Nechci.“ řekl Nováček.
„Já se z vás zblázním. Proč to děláte? Co tedy vlastně chcete?“
Nováček se podíval dolů ke kašně, pak přes střechy domů ke kopcům za městem a tiše řekl: „ Letět. Jen chvilku letět.“
„Ježišmarjá von skočil!“ vykřikl kostelník, ale jeho slova přehlušil náraz Nováčkova těla do podlážky lešení, ze kterého zedníci opravovali oprýskanou fasádu věže. Kostelník se naklonil přes zábradlí právě v okamžiku, kdy prkna nárazem praskla a Nováček se propadl o patro níž. Ale ani další prkna neunesla tu tíhu a on se propadal níž a níž, až dopadl na dlažbu.
Zůstal sedět na žulových kostkách, krev z rozbitého čela mu stékala přes tvář na zmuchlanou a zašpiněnou košili, odřené koleno vyčnívalo z díry na kalhotách, levá bota visela za tkaničku na druhém patře lešení a lidé se sbíhali, aby si to neštěstí mohli prohlédnout zblízka.
„Pani viděla ste to?“
„Ten musí bejt dočista mrtvej“
„Aby ne. Z takový vejšky.“
Ale to už se Nováček stavěl na vratké nohy.
„Pane, jste celej?“ vyhrkla na něj důchodkyně, co to měla nejblíž.
„Já?“ podivil se Nováček, „proč bych neměl být?“
„Von se snad pomát. Dyť ste spadnul z věže.“
Nováček se podíval na věž, pak na tu ženu a řekl: „ Vám straší ve věži pani. Co bych tam nahoře asi tak dělal. Já mám rád pevnou půdu pod nohama.“
„Ale vždyť jste právě sletěl dolů!“ přesvědčovala ho ta žena.
„Jak, sletěl? Pani. Dojděte si na oční, nebo snad vidíte, že bych měl křídla? A nezdržujte mě, musím do úřadu. Čeká mě tam spousta práce.“, rozhrnul dav čumilů a odešel.
