Druhou verzi této povídky jsem otvíral s mimořádným zájmem, ba přímo napětím. Nebylo divu. Už první verze Křídel nás zaujala. Lidský, společenský i profesní úředníkův nezadržitelný pád, vyvolaný palčivou touhou, avšak nemožností ji naplnit, se autor jakoby zdráhal ten katastrofální pád dokončit. Já vím, ono to není jen tak, spáchat sebevraždu, a to ani v povídce. Pan Petr mnohem raději nechal konec příběhu otevřený, ať si jej čtenář tak nebo onak domyslí sám.    

 U některé povídky je to možné, ba dokonce žádoucí, nikoliv však u Křídel. Žádná možnost „tak nebo onak“ neexistuje. Logika příběhu, a tedy i syžetu, je neúprosná a jednoznačná. Platí to i o autorovi a nemůže se jí vyhnout. Čtenář to ví,  a otevřený konec by považoval za    - řekněme - estétskou změkčilost.

      Jak se dalo očekávat, pan Petr mě nezklamal. Učinil to, co jsem mu doporučil a co bylo nezbytně nutné: zkrachovalého úředníka Nováčka nechal s věže skutečně skočit. Avšak nejen to, ještě mnohem, mnohem víc! A povídku tak dovedl k naprosté dokonalosti. (Slovo dokonalost jsem musel napřed omésti od pavučin, protože je v lektorských posudcích téměř neužívám…) Pan Petr sice nechal ubohého úředníka skočit s věže, ale s jeho sebevraždou se nesmířil, a tak pan Nováček přežil. Příběh ani syžet to ovšem vůbec neřešilo. Sebevražda se tu dál hrozivě tyčila jako nelítostné a neodvratné memento. Jiné řešení povídka neměla. Proto se autor nesmířil se samotnou povídkou. A jsem hluboce přesvědčen, že nezbytnost sebevraždy přiměla pana Petra nejen ke změně fabule, a dokonce nejen ke změně syžetu, ale i  nelehká úvaha o samém jádru povídky, ke značné změně tématu. Předtím ovšem musel pan Petr znova přemýšlet o psychologii osudové lidské touhy a toho, co se v ní s  člověkem děje, jak ho proměňuje. Myšlenky a závěry, k nimž Petr Štrunc dospěl, byly autorsky možná trochu bolestné, možné úlevné, možná smíšené. V každém případě však promyšlené, správné a moudré. Postava úředníka se v druhé verzi nestane troskou spalovanou zničující touhou, nýbrž aktérem podivuhodné, téměř dobrodružné historie dílem se odehrávající v jeho mysli, náhle a nakrátce vyvolaná zázračným dotykem nesmírné touhy, zažehlé úžasem, radostí, krásou i nostalgií. Netvrdím, že touha nemůže být také zničující, v literatuře je podobných příběhů nemálo, zejména v milostných vztazích, od Anny Kareniny po Lolitu, a netvrdím, že první verze Křídel není možná. Tvrdím však, že na takový příběh nestačí jen popsaný jev, nýbrž složité, rozsáhlé a rozvíjející se příčiny, tedy nestačí povídka, nýbrž přinejmenším novela. Proto Petr Štrunc zvolil správně. A ve spojení s výborným, svědomitým jazykem a vytříbeným stylem proto mohu, ba dokonce musím použít slova dokonalost. Činím tak nesmírně rád, třebaže musím to slovo omésti od pavučin.

       Pane Petře Štrunci, upřímně vám gratuluji!

 

(KAJMANIÁDA 27. října  2009)                    Mgr. Jiří Polák