„...dát tomu příběhu duši, kus srdce nebo chcete-li X-faktor, zkrátka povýšit řemeslo na umění,“ říká pan Petr Štrunc ve fejetonu O psaní. Je to tak. Bez gramatiky, tektoniky a poetiky tvořit umění nelze, ale vdechnout mu život může jen člověk. A stejně jako on sám je jedinečný. Nenajdete dva zcela stejní lidé (ani jednovaječná dvojčata!) jako nenajdete dva stejné rukopisy (ani v případě epigona). Záleží jenom na tom — v literatuře i v životě — jaké ustrojení si člověk přináší na svět, jaký dar se mu dostane, v našem případě dar slova, čímž míním nejen tvůrčí schopnosti, ale i etika. I tak je to pěkná dřina!      Projevem všech těchto složitých tvůrčích procesů je osobitost. Právě osobitost bývá neklamným znakem literární tvorby, a to už na samém začátku, kdy autor vstupuje do hořkosladkého světa jménem literatura, se všemi bezradnostmi, tápáním, chybami a omyly. Osobitost už tu je, jakkoli ještě nerozvinutá, ale vnímavý čtenář ji spolehlivě nalezne. Osobitost je rodnou sestrou talentu — tedy pokud má začínající autor talent, ale to se předem nikdy neví. Mám-li jedním slovem pojmenovat rukopisy Petra Štrunce bez ohledu jejich žánr, vždy a ihned to bude právě slovo osobitost. Pan Petr svědomitě psal všechny literární žánry probírané v Daru slova, a pokaždé mě při lektoraci posudků stále znovu objevovalo slovo osobitost. A je tomu tak dodnes, takže to platí i o dnešním fejetonu O psaní. Odevzdáte-li na kajmaniádě své rukopisy, a nepodepíšete se, můžete si být jisti, že mnozí z vás bezpečně poznám autora. Určit to mnohdy lze i v povídce, ale se spolehlivostí hraničící s jistotou          je autorství přímo čitelné v umělecké publicistice, založené na         ich-formě: sloupek, fejeton, črta. Zejména dva posledně jmenované žánry si pan Petr oblíbil a dopracoval se jisté virtuozitě, což ale nikterak neznamená, že byste měli podléhat dojmu, že náš autor píše texty jako Baťa cvičky, ať už tím míníme množství nebo uniformita, stejnost, opakování téhož. Nýbrž právě naopak. Fejetony a črty autorovi umožňují psát bezprostředněji, osobněji než třeba v povídce. Tvůrčí osobitost je často založena na zaujaté i zajímavé, pronikavé i pronikající myšlence, přičemž předmět té myšlenky může být — a také často mívá — docela obyčejný a všední. Avšak myšlenka z něho zrozená, autorem inspirovaná a vytvořená, ta je neobyčejná a nevšední. Velmi dobře si vzpomínám, jak nás v Daru slova nadchlo, co pan Petr dokázal s fejetonem vytvořit z banálních kamenů neboli šutrů. Předpokladem takové osobitosti je autorova bohatá imaginace, jednu kapsu plnou nápadů, druhou neúnavné tvůrčí hravosti všeho druhu. Pan Petr totiž umí v celku i v nepatrných jednotlivostech přesně vidět a v neobvyklých i běžných souvislostech správně chápat. Dnes už běžně nejen zná, ale především uplatňuje principy a metody poetiky, třeba metaforu, metonymii, přirovnání apod. (Ve fejetonu O psaní autor například říká: „...vyčkávám, jestli to nějaký nápad nerozmyslí, ale... to sestává jen výjimečně...“ Tady užil metafory, jíž se říká personifikace či antropomorfizace.) Mně osobně potěšilo a naplnilo hrdostí, jak dobře si pan Petr v Daru slovo osvojil i potřebou literární teorii. Jen jakoby mimochodem utrousí téměř kompletní přehled uměleckopublicistických žánru, včetně entrefiletu, o nějž většina čtenářů nemá ani ponětí, že takový pojem vůbec existuje, a pan Petr jej jako zkušený autor důvěrně nezývá filátko. Podobně se blýskl znalostí klasické pětistupňové kompozice. Opravdu z toho mám radost, a trochu i proto, že tvůrčí psaní nepřednáším zbytečně.  Autorská osobitost se naučit nedá, je vrozená (lze ji však pěstovat a rozvíjet), ale to neznamená, že by ji autor byl v tvorbě čehokoli uchráněn. Hned na začátku jsem prohlásil, že psaní je pěkná dřina, a dokonce ani ta není ušetřena všelikých omylů a nedostatků. Obvykle se jich dopouští buď z neznalosti, nebo z nadšení, někdy řečeného svaté. Druhý z těch dvou případ se stal panu Petrovi v jinak znamenitém fejetonu O psaní, a dokonce v samé pointě: „...co jsem to vlastně napsal. Ale vždyť je to konec konců. Já přeci můžu psát, co budu chtít.“ Soudím tedy, že to autor napsal z radosti, jak se mu fejeton podařil, a vůbec, jak je krásné psát, když člověk psát umí. Anebo je tu třetí možnost — nepovedený pokus o autorskou sebeironii. Ať tak či onak, jedno je jisté: Autor dejme tou může psát, co chce (ani to ale nemusí vždy být pravda). Jedno však určitě nemůže — mávnout rukou a říci, vždyť je to jedno. Ó to není jedno! V literatuře to nikdy není záležitost jen estetická, nýbrž také etická. Rozhodně nechci být přehnaně přísný jednou jedinou, a možná jen nepovedenou větičkou pana Petra, nota bene autora, jemuž je estetika i etika vlastní. Pouze chci zdůraznit, že na některé věci si prostě musíme dát pozor. Talent autora zavazuje. A pokud jde o inkriminovanou pointu, lze ji jednoduše vypustit, lepší je ostatně předchozí věta, takže z ní určitě bude výborná, apelativní pointu. Pokud se autor rozhodne jinak a napíše pointu jinou, nic mu tom nebrání. Zajisté nemusím dodávat, že pan Petr napsal fejeton, který nás potěšil, a tak mu upřímně blahopřeji. Dodám jen, co už jste beztak asi pochopili, že jsem se neomezil jen na lektorský posudek, nýbrž jsem chtěl také trochu představit širší tvorbu jednoho z nových členů Klubu autorů Jižního Měst. I jménem pana Petra vám děkuji za pozornost.