Když už se všichni dost nabažili překvapení, nového shledání a přebírání se nalezených, starých, zohýbaných černobílých fotek, různě poschovávaných po šuplících a dokonce i v botníku,  začali se  smát. Pomalu se smích rozléhal až na ulici a sílil tak urputně, že se rozštěkali i okolní psi.

„Jo tak  velkolepě mezinárodně obohacenou rodinu, to jen tak někdo nemá“ řval se smíchem Václav a natáhl ruku k další lahvi slivovice.

„Tak tohle zase přesně odpovídá česko-moravskému klimatu a zdravotnímu předsevzetí, že to je lék, který roztahuje cévy a prodlužuje život.“

„Jednu může snad i kojící mamina, ne?“ poňoukal Vendulu Jeroným.

Vendula, která se s radostí objímala s Jeronýmem, pošilhávala radostně očkem po  Xiu-xii, co ta tomu říká. A malá Anička se jí kolébala v náručí, až měl Václav strach, že jí udusí.

„Tak nezůstávejte pozadu s naším národním pitivem,“ zašveholila Vendula a  najednou se složila na sedačku, tvrdíce, že takto v Čechách vypadá společensky unavený člověk a že i to patří k  mateřské tradici.

Xiu-xii  si pilně zapisovala do svého deníčku každou větičku, každé gesto společného setkání s rodinou, aby se v budoucnu nedopustila nějakého přehmatu. Dívala se z Venduly na Václava a rozpačitě hladila Aničku.

„Přece neurazíš hostitele“ podal Václav další sklenku slivovice té malé černooké dívce.

 „To  me líbit Jeronym, Vasek má prima rodinu“

„Asi tady budeme zůstávat, i s dětmi“ zazpívala svým jemným hláskem, než se složila na pohovku.

Václav se zalekl: „On si najednou někdo vzpomene, mele tady něco o sestře, sestřenici, hned by se z toho jeden zbláznil.“

„Jak je to vlastně s tou sestřenicí?“zašeptal malý Venda

Malý Vašek si v koutě totiž vytvářel strom života na velikou čtvrtku a nějak mu to nevycházelo. Byl z toho celý zdrcený:

„A JAK JE TO S TOU BABIČKOU?“ Ale přes smích mu nikdo neodpověděl.

Když už slivovice došla, Vendula se rozhodla, že těm, kdo přežili, uvaří silnou kávu.

V hlavě jí lítaly myšlenky od Adama, Evy až po dnešek a pořád z toho nebyla moudrá.

„Nejsou ty dnešní cestovky moc nebezpečné?“

„No, kdo máš toulavé boty, toho nezastavíš.“

Jeroným se rozvalil v křesle a zasnil se.

„Vždyť to byla krása a osud, komu se to dnes povede?“ 

„Všichni jen brečí, jak jsou nešťastní, jak jim ta demokracie nevyhovuje, sledují jen negativní zprávy v televizi“ to já vůbec neřeším.

Václav se rozčílil a v neblahém opojení slivovicí se přemístil do středu pokoje,nabral sílu a podle naučeného přednesu politických hlavounů z parlamentu, se ujal slova., Místo mikrofonu si vypůjčil Aniččin dudlík, což tu nejmenší rozplakalo.

„Už by měla dávno spát“ děl Václav.

„A víte, co ti naši papaláši chtějí dnes ještě udělat?“

Jeroným i Xiu-xii zavrtěli hlavami, v podstatě je to ani moc nezajímalo, zápasili s pozůstatky slivovice v těle, ani káva nepomohla a ani Vendula už nic nezmohla. Prostě je to rodinné setkání, to se musí všechno vydržet.

Venca byl ve svém živlu: „Vždyť oni v tom parlamentu chtějí dát tolik miliard církvi,  a aby byli z toho ještě vykroutili, tak to pošlou do Vatikánu, nám seberou důchody, přídavky na děti, porodné a ještě nevím co. Pokud mě má inteligence nezklamala, tak od  15. století církev jen vraždila, zabavovala majetek a ještě vydělávala na tom, co nemohu tady před ženou a synkem ani vyslovit. A stejně to vše patřilo panovníkovi, ovšem teď jsem se do toho pěkně zamotal, dřív to tu snad patřilo králi, pak možná lidem, dnes snad prezidentovi, víte, že já fakt nevím.“

„ Ožebračit normální lidi, kteří už tak zápasí s bídou? No to jen já jsem si mohl dovolit, tu masáž s rybičkami, ale kdo další?“ smutně zavzpomínal Václav.

„Ono je to vlastně pořád stejné, to bych vám toho ještě mohl vyprávět“ otočil se k Jeronýmovi.

Václav byl rozhorlen na nejvyšší míru, kdyby ho Vendula dalším turkem nezastavila v řeči, byl by ochoten přednášet tak dlouho, jako usínající parlamentní soukmenovci. Václavovy politické přednášky trvaly někdy až do půlnoci, to by nikdo nevydržel.

„ Vašíku, vezmi si něco v lednici, pokud tam ještě něco zbylo, vyčistit zuby a spát!“

„Ale mamííííí, ještě néééééé.“

Po několika hodinách, kdy Jeroným a jeho ženuška přemítali o hodnotě života, alespoň to tak vypadalo, se Václav po kávě probudil životu.

„Ještě není ráno?“

„Ne, je to dobré, ještě se dnes možná  zavrtíš do peří“, šeptla Vendula.

„Dnes musím zajet do autobazaru, snad mě nedají dýchnout, koupil jsem za pár babek auto, no jsme velká rodina, musíme něčím jezdit.“ „Ale do ciziny to asi nepůjde.“

„A proč ne, když ne autem, tak poletíš“ ujišťoval Václava Jeroným.

„Budu rád, když je vyvezu na Mácháč“

„Co je to Máchác?“probrala se Xiu-xii.

„Ale to je jako u vás doma, trochu vody, trochu stromů a moře turistů.“

„A zase budu muset šetřit na benzín a na pojistku.“ Už aby to čert vzal.“

Jeroným se probral z deliria a měl velký zájem.

„Co že jsi si koupil, v této u vás tak zhýralé době?“

„ALE ŠKODOVKU, CO ASI?“

„A jakou“ byl zvědavý Jeroným a malý Vašek, který měl už dávno spát, se ozval taky.

„My budeme mít auto, no to je bezva:“.

„Ty buď zticha, tebe se to netýká, možná, že budeme jezdit jen s maminkou“.

„No to ne, ne a ne, jsem váš syn a taky mám ségru, my chceme také jezdit“.

Václav si uvědomil, že to přehnal a jediné, co ho napadlo bylo, poslat konečně Vašíka spát.

„Ať je to jak chce, doma je doma.“ rozněžnil se Václav při pohledu na růžové tvářičky spící Aničky.